Analogie a vědomí v proměnách času
Abstrakt: Příspěvek je zaměřen na prezentaci proměn v chápání významu pojmu analogie od starověku, přes krizi analogického pojmu v období středověké scholastiky až k převažujícímu významu, jež tento pojem získal s nástupem novověku a vědeckou revolucí. Na pozadí této proměny je pro stejné období akcentován vývoj lidského vědomí, především jeho sílící intencionalita a schopnost reflexe vlastní kognitivní aktivity a vlastního vědomí. Naznačena je teze, že proměna vývoje chápání analogie přímo souvisí s rozvojem intencionálního vědomí. Charakteristickým rysem plně rozvinutého intencionálního vědomí je však zkušenost vydělenosti, odtržení člověka od světa (jakožto niterného subjektu od externího objektu). V druhé polovině článku je následně předložen syntetizující náhled, umožňující takto vzniklou mezeru ve vztahu člověka ke světu překonat právě tím, že je na tento vztah nahlíženo jako na vztah bytostně analogický.
Klíčová slova: analogie, fenomén, vědomí, intencionalita.



Esencí výkladu zenu je paradox. Bývá zachycen v koánech -- v nesmyslu, logickém sporu, či rozumem neřešitelné hádance. Koány systematicky rozvracející naše hodnoty, měřítka a stereotypy, očekávání, tužby, cíle, smysl. "Dvě ruce tleskají, jaký je zvuk jedné ruky?" Vše je dovoleno, neexistují pravidla, pouze všeobjímající pochopení iluzí interpretace. Dnešní světová scéna je typický zen. Logika ustoupila paradoxu, rozum nesmyslu, zvuk jedné ruky se stal praxí, smysluplný výklad iluzí. Zaslepený boj proti novodobým narušitelům konstituce lidské individuality, kterou si člověk považuje za nedotknutelnou a čistě jeho vlastní, ustupuje dnes přesvědčivé a masové propagaci aplikovaného neokonzervativního zenu.
námět Jan Janský & Josef Korous