Malá fenomenologie cenzury

Jako stepní požár se mezi lidmi šíří bludy. Jsou prý vysoce nakažlivé, rezistence populace mizivá. Moudrý bratr Režim proto spěchá na pomoc a z upřímné starosti o své poddané zavádí přísná hygienická…, pardon, informační opatření. Všechny bludné myšlenky jsou pod hrozbou trestního postihu s okamžitou platností zapovězeny, média je šířící vypnuta a všichni bludonosiči povoláni k zodpovědnosti před tajnou, kárnou ideovou komisi. A nebo mají, alespoň, v utajovaných databázích Režimu černý puntík. Zarytí heretici jsou, samozřejmě, neodkladně a bez zbytečných právních formalit vydáni spravedlnosti — davu.

Jsme prý ve válce, žádající si rázných a nepopulárních rozhodnutí, k nimž se sahá jen v nejkrajnější nouzi. Jsou však činěna z nutnosti a dobré vůle, pro dobro všech. Tedy téměř.

Je to, samozřejmě, lež. Smyslem cenzury, zákazu a perzekuce Slova, není ochrana — před zlými či nepravdivými myšlenkami a informacemi. Dobro a pravda se s cenzurou zcela míjí. Středobodem jejího smyslu je moc. Cíle má primárně tři: zardousit dialog, ztížit hledání pravdy a efektivněji aktivizovat a fanatizovat dav.

Zkusme nyní pohlédnout na jev cenzury "fenomenologickým" pohledem. Tedy, pokusme se odkrýt jeho mechaniku a smysl již z toho, co v sobě sám nabízí a toho, co nám skýtá naše vlastní zkušenost.

Cenzura a veřejné mínění

Bez ohledu na rozsah a míru brutality s jakou je cenzura zavedena, jde z pozice Režimu vždy o jasný signál:

Občané, komunikujete a přemýšlíte způsobem, který se nám, Režimu nelíbí. A protože tato vaše komunikace nám, Režimu, narušuje řídící procesy, není z naší pozice přípustná. Vaše způsoby jsou proto nyní zakázány, vaše myšlenky budou vypnuty, vymazány, potrestány.

Nepřipustíme, abyste žili ve světě, který můžete ovlivňovat.

Mnohé, Režimu poslušné autority volání po novém statu quo ochotně vyslyší — zakazují, vypínají a mažou. Nepohodlné myšlenky a informace mizí z veřejného prostoru a z okruhu. Stávají se hůře dostupnými.

Z obecného hlediska cenzura není populárním krokem. Ve společnosti, v níž má svoboda slova stále alespoň minimální hodnotu, oslabuje a diskredituje autoritu Režimu. 1 Důvodů je hned několik:

  • Většina lidí — i těch, kteří režimní cenzuru schvalují — tuší, že Režim nechce dovolit, aby lidé žili a přemýšleli tak, jak sami uznají za vhodné. Snaží se jim vnutit jeden dovolený pohled. I mezi fanatickými stoupenci režimní cenzury je jen málo těch, kteří vám osobně do očí řeknou: "Je dobře, že ti konečně zavřeli hubu!"

  • Cenzura je znakem slabosti moci, obavy Režimu z nevhodného společenského vývoje.

  • Cenzura je znakem neúspěchu režimu, který není schopen — navzdory prakticky neomezeným zdrojům — získat veřejné mínění na "svoji stranu", v dostatečné míře přesvědčit lidi o tom, co je "zjevně správné". Možné důvody k tomu jsou dva, oba negativní:

    • Režim je zcela neschopný;

    • Režim potřebuje občanům snáze, tzn. ideálně bez jakéhokoli odporu, lhát.

  • Historická zkušenost nám dokladuje, že cenzura je jedním z hlavních znaků nesvobodných, totalitních režimů. V některých případech následovala po zavedení cenzury další, hlubší krize — válka, genocida. Prakticky ve všech případech však následovalo cenzuru — dříve či později — zhroucení Režimu.

Zamysleme se nyní, jakým způsobem ovlivní zavedení cenzury veřejné mínění. Z hlediska pravdivosti a správnosti "agendy" jsou ve společnosti v zásadě tři skupiny lidí (jde samozřejmě o zjednodušení, ale domnívám se, že funkční):

  • přitakávači — ti kteří jsou přesvědčeni, že pozice Režimu je pravdivá či správná, přijímají jeho pozici;

  • odmítači — ti kteří jsou přesvědčení, že Režim klame či jedná nesprávně a jeho pozici odmítají;

  • nerozhodnutí — ti, kteří nejsou zatím rozhodnuti, buď proto, že své vidění problému teprve formují, či jsou k němu lhostejní, protože je nezajímá.

Přitakávače Režim na svou stranu nezíská, jelikož je na své straně již má. Naopak riskuje, že díky svému zásahu se svobodomyslnější část z nich (byť malá) začne zajímat o cenzurované názory a informace. Odmítače svojí cenzurou utvrdí v jejich přesvědčení. Paradoxně jim ještě posílí víru ve správnost jejich postojů, svou cenzurou navíc oficiálně vytváří politický disent. Z hlediska veřejného mínění ani u jedné z těchto skupin Režim cenzurou nic nezíská.

Může tedy být tedy cílem mínění a postoj nerozhodnutých? Může Režim ty, kteří si, navzdory ze všech "velkých" médií se valící propagandě, uchovali od věci svůj odstup, dostat na svou stranu tím, že jim omezí dostupnost alternativního zpravodajství a možnost diskuse nekonformních názorových postojů? Očekává, že si ti nelhostejní z nerozhodnutých nevšimnou, že jsou manipulováni k přijetí pouze jedné pravdy a jediné správné cesty? Asi těžko.

Závěr je v tomto ohledu zřejmý:

Z hlediska podpory ve veřejném mínění nemá cenzura smysl, jelikož její efekt je negativní — Režimu na autoritě u lidí v celku nepřidá, ale ubere.

Smysl a cíl

Proč má tedy pro Režim cenzura smysl? Čeho jejím prostřednictvím může dosáhnout a k jakému cíli? Domnívám se, že reálný smysl cenzury je v zásadě trojí:

  1. zardoušení dialogu zákazem plurality názoru;

  2. získání času oddálením doby potřebné k odhalení režimních lží;

  3. aktivizace a fanatizace davu přitakávačů;

Zavedením cenzury dává Režim společnosti poměrně jasnou informaci o tom, co je dovolený a co nedovolený názor. Přeloženo do praxe: kdo veřejně prezentuje nedovolený názor, bude mít problém — malý, větší, případně "likvidační". Protože o problémy stojí málokdo, efekt je jasný. Hlavní média, která dříve, ve výjimečných světlých chvilkách, snad i dovolovala střet odlišných názorů, prezentují nově společnosti ještě uniformnější verzi "reality". Mezi zvanými hosty už jsou jen přitakávači. Z veřejných diskusích za články na iDěsech a Hovínkách houfně mizí odmítači, kteří pochopili, že diskuse byla Režimem zakázána a přesouvají se do "ilegality" na "soukromé" či "tajné" komunikační kanály.

Z veřejného prostoru tak mizí kritické názorové střety — ten nejlepší indikátor, že "věc" není tak jednoduchá, jak ji dovoluje prezentovat Režim. Dialog byl zardoušen.

Přestože, jak jsme nahlédli výše, nemůže Režim cenzurou získat další stoupence, získá čas. Likvidací dialogu a omezením nepohodlných informačních kanálů — zákazem, výmazem, vypnutím, perzekucí a likvidací jejich provozovatelů, atd. — totiž ztíží výměnu a dostupnost informací. Nejen pro všeobecnou veřejnost, ale pro odmítače samotné začne být komplikovanější získat "alternativní" informace. Ztíží a zpomalí se proces srovnávání a ověřování — zpomalí se proces odkrývání skutečné pravdy. 2

Eliminace dialogu a minimalizace propagace nedovolených — protože režimní propagandu relativizujících — skutečností dává Režimu nové, dříve nedostupné možnosti. Aniž by narazil na větší "odpor", může nyní ve své propagandě ještě přitvrdit a dovolit si to, co by v případě volné výměny názorů nebylo možné. Tvrdší rétorikou může dále aktivizovat a fanatizovat přitakávače, což je nyní snazší, protože Režimem "prezentovanou realitu" již nemá kdo kontrolovat a konfrontovat — odmítači v této fázi již z větší části vyklidili pole, či z něj byli vyklizeni.

Je to, domnívám se, tato "aktivizační" a "fanatizační" fáze, která je pro Režim klíčová, jelikož zde se nabízí největší prostor a možnost převést perzekuční praxi na společnost. Z režimní strany totiž stačí "jen naznačit", že aktivita přitakávačů, kteří odmítačům "zatopí", nejenže nebude předmětem trestu, ale bude naopak oceněna. Škála davového aktivismu pak závisí na stavu společnosti a může začínat např. svévolným vypínáním nepohodlných webů a končit např. beztrestnou fyzickou likvidací nepohodlných lidí.

Tento poslední — aktivizační — aspekt cenzury je klíčový pro Režimem řízený přechod od demokratické k fašistické společnosti.

Modus operandi — destrukce práva

Tím se dostáváme k reflexi dvou způsobů, jakými je cenzura z hlediska režimu realizována a které oba v principu vedou k destrukci práva a ustavení totalitní společnosti — ať již toto byl jeden cílů cenzury či jen její nutný důsledek.

Jelikož jedním ze smyslů cenzury je eliminace dialogu, Režim potřebuje zavést takové procesy, aby v maximální možné míře vyloučil možnost věcného přezkumu cenzurních zákroků. Jinými slovy, Režim má maximální snahu zamezit s ohledem na cenzurní praktiky věcným soudním řízením — což by byly exemplární případy právě takových dialogů, které mají být ze společnosti vymýceny, protože by při nich docházelo k odhalování skutečné podstaty věcí. Z hlediska práva má proto Režim dvě možnosti.

  1. provést cenzuru nepřímo, ilegálně, bez ohledu k platnému právu;

  2. provést cenzuru přímo na základě zákona, který však umožňuje vyhnout se věcnému soudnímu přezkumu.

První možnost znamená pro režim spolehnout se na samostatnou práci druhých — na aktivismus přitakávačů a slabost a autocenzuru odmítačů. Režim, nejčastěji s podporou médií a "spřátelených" tajných služeb, vymezí "nepřítele" a "nedovolené" myšlenky (dezinformace), jejichž šíření sice — zatím — není v rozporu se zákonem, jejichž cenzura je však státem požadována a podporována. Reálnou cenzuru vykonají svévolně a de facto v rozporu se zákonem oddaní přitakávači — jednotlivé redakce, provozovatelé hostingových služeb. Poškození se v některých těchto případech mohou formálně bránit žalobami (s jakým možným výsledkem, zvláště v případě přitakávajících soudců, to nechám na uvážení laskavému čtenáři). 3

Druhou možností je cenzurovat na základě takových zákonů, které umožní zakazovat a případně stíhat šíření nedovolených myšlenek, aniž by byla dovolena obhajoba skrze jejich věcné projednání. Jinými slovy, Režim zakáže debatu na celé téma, resp. nařídí, jakým způsobem je o něm možné veřejně beztrestně hovořit. Před soudem se v takovém případě nemohou provinilci hájit argumentací pravdivosti či správnosti šířených myšlenek — jediné, o čem soud rozhoduje a co může být předmětem jejich obhajoby, je míra provinění. 4

V obou případech potřebuje Režim pokřivit a znectít právo. Buď tím, že jej sám demonstrativně nerespektuje a cenzuru provádí nelegálně — bezostyšně a nepostižitelně. Nebo v legislativním procesu prosadí deformaci práva do takové formy, aby se procesy perzekuční praxe — omezování a ukládání trestů — mohly vyhnout diskusi o s-právnosti, o-pravdovosti, s-pravedlivosti, a především pravdivosti.

Zavedením cenzury Režim svým občanům sděluje, že právo již neslouží k jejich ochraně. Buď totiž není s to zabránit Režimu ve svévolné, protiprávní perzekuci "nepohodlných", nebo se stalo jeho prodlouženou rukou, zakazující a stíhající už samotnou diskusi o tom, co je správné a pravdivé.

I proto je cenzura pro nastupující totalitní Režim vhodným prvním "lakmusovým papírkem". Prověří jak vliv režimních médií na potenciální aktivismus přitakávačů, umožňující situaci dále eskalovat v zájmu Režimu, tak odvahu, informační schopnosti a odpor odmítačů, a nakonec také pozice nerozhodnutých. Je indikátorem tvárnosti společnosti k Režimním cílům.

Gradace — stupně cenzury

V závislosti na míře zasahování Režimu do svobody sdílení a zpracovávání informací lze rozlišit tři úrovně — či druhy — cenzury. Je důležité mít o nich povědomí, jelikož zvláště dnešní mladá generace si pod pojmem "cenzura" obvykle představí jen její první úroveň.

  1. Zákaz publikace: Režim zakazuje veřejné šíření závadných myšlenek, není dovoleno o nich veřejně psát a mluvit.

  2. Zákaz čtení: Režim zakazuje soukromé sledování závadných myšlenek, není dovoleno o nich sbírat informace, sledovat nedovolené informační zdroje.

  3. Zákaz mlčení: Režim nedovoluje pasivitu (ignoraci) a požaduje na občanovi projev aktivního souhlasu s povinnými myšlenkami.

První stupeň cenzury cílí na eliminaci dialogu, vyloučení některých témat z veřejné diskuse. Nijak však neomezuje soukromou aktivitu jedinců — nehlídá je individuálně, "pouze" jim nedovoluje veřejné projevy.

V druhém stupni již Režim zakazuje individuální zjišťování nedovolených informací. Obdobou dřívějšího poslouchání "štvavých vysílaček" je dnes sledování přístupu na "zakázané" internetové kanály. Automaticky se jí rozumí studium zapovězených témat — velmi často právě materiálů minulých totalitních režimů. 5

Ve třetím stupni jde o nucenou "převýchovu" lidského jednání. Kdo aktivně sám nejedná tak, jak Režim káže, bude mít problém.

Pokud nyní v naší zemi a v prostoru kdysi relativně svobodné Evropy vidíme realizaci prvního stupně cenzury, měli bychom hledět k zemím, jako je např. Čína, kde je již v plném běhu úroveň druhá a třetí. Mezi první a druhou úrovní totiž není až tak velký skok.

Všimněme si rovněž, že druhá a zvláště pak třetí úroveň reprezentují jeden ze základních pilířů systému sociálního kreditu. V něm již nejde primárně o eliminaci veřejného dialogu a aktivizaci přitakávačů. To je fáze, která již musí být splněna. Systém sociálního kreditu je možný až jako následek úspěšné aktivizace a velkého množství přitakávačů. Ti musí být v porovnání s odmítači natolik početní a silní, aby se Režim při vynucování povinného smýšlení a jednání mohl spolehnout na jejich součinnost a podporu a neohrozil svou mocenskou pozici již zcela nezastíranou perzekucí odmítačů, případně nerozhodnutých. 6

Proč propaganda a cenzura nakonec selhávají?

Na závěr si zkusme odpovědět na následující otázku:

Proč Režimu — ať již tomu "našemu" domácímu, "bruselskému" či třeba robustnímu Čínskému — nestačí k dosažení potřebných cílů jeho vlastní propaganda, na níž má v kooperaci s hlavními médii prakticky neomezené zdroje, a nakonec si musí vypomáhat cenzurou?

Odpověď na ni je v zásadě jednoduchá: je to o kvalitě informací. A kvalita informací se odvíjí od kvality jejích poslů — od jejich inteligence, kompetencí, rozhledu a nasazení. Chce-li Režim manipulovat lidi tupou a lživou propagandou, jen velmi těžko k takovému úkolu povolá inteligentní, sečtělé a mravně ukotvené lidi s nadhledem — pokud takové vůbec najde. Naopak, pro tento účel potřebuje armádu nadšených, ale obecně hloupých a tvárných lidí, kteří se především nebudou ptát — nebudou zakládat dialog.

Armáda dostupných "režimních poslů" je — zvláště s téměř neomezenými prostředky, jež má od Režimu a jemu posluhujících hlavních médií k dispozici — jistě schopná zahltit veřejný prostor propagandou. Ta však není s to obstát před jednoduchou, věcnou kritikou, protože je, úměrně "důležitosti" agendy a jejích "poslů", zřetelně hloupá, klamná a nemravná. Proto Režim, je-li jeho obava ze selhání aktivizace potřebných mas kritická, nakonec sahá po cenzuře — protože musí.

Kvalita informací se však neodvíjí jen od "kvality poslů". Ač se to zdá paradoxní, z dlouhodobého hlediska je nejefektivnější propagandou pravda. Ta totiž nepotřebuje s časem žádné další prostředky a poměrně snadno a ráda se ukazuje v případě, že existuje dialog. Umožňuje budovat autoritu moci stojící na respektu — k upřímnosti, správnosti, pravdivosti. A nepotřebuje cenzuru.

Oproti tomu lež je možné udržovat pouze silou, která i s těmi nejlepšími a nejkvalitnějšími "posly", bude mít tendenci s postupem času narůstat. Lež prostě krátké nohy. Proto propaganda v konečném důsledku — pokud lidé nezapomenou! — selhává.

Sáhne-li proto Režim k cenzuře, je to signál, že jeho moc není schopna se, navzdory masivní propagandě, obhájit v dialogu. Je to znamení, že Režim hodlá k dosažení svých cílů bezostyšně a beztrestně lhát. Proto i cenzura, nakonec, selhává.

A nakonec, existence cenzury svědčí ještě o jednom, možná tom nejdůležitěším. Totiž, že obyčejným lidem na pravdě stále záleží a že tato jejich afinita k pravdě, bez ohledu na jejich počet, děsí Režim natolik, že se obává dovolit jim jen onu možnost ji nezávisle a "bez dozoru" hledat.

Alespoň v tomto vidím jistou naději…

— snílek


1

Autoritu zde chápu jakožto individuální respekt ve smyslu důvěry a správnosti — tzn. ve smyslu mravním. Autoritou v tomto smyslu je pro nás takový člověk či instituce, jichž si vážíme pro možnost věřit jejich slovům a následovat jejich činy. Tzn. primárním kritériem autority je zde individuální vjem "oprávněnosti", "správnosti" a "pravdivosti". Autoritu následujeme proto, že sami chceme, nikoli proto, že nás k tomu donutí. Význam "autority" u totalitních ("autoritářských" režimů) je v tomto ohledu obecně posunutý (převrácený), protože se jí často míní donucovací moc. Z individuálního hlediska zřejmé, že ten, kdo nás nutí konat proti naší vůli, nemůže pro nás být mravní autoritou.

2

Nejde totiž jen o to, že odmítači prostě Režimu a hlavním médiím nevěří, protože , že klamou. Problém je v tom, že pro funkční orientaci není důležité jen poznat lež či klam, ale také mít alespoň představu, jaká je skutečnost a pravda.

3

Toto je druh cenzury, který je aplikován dnes v naší zemi vůči tzv. "dezinformačním" webům.

4

Exemplárním příkladem tohoto druhu cenzury je např. u nás asi nejznámější genocida 20. století. Mnozí z lidí, kteří se zabývali její analýzou a dobrali se nepohodlných skutečností a otázek, stanuli s nálepkou "popíračů" před soudy. Pokud se tak stalo v zemích, kde bylo toto téma oficiálním tabu (tzn. nebyla o něm dovolená veřejná diskuse a dovolen byl pouze jediný názor) — a do této kategorie patří i ČR — nebylo dovoleno řešit otázku, zda mají dotyční pravdu, a tudíž by neměli být stíháni, či zda (záměrně) klamou a zaslouží trest. Jediným předmětem soudního řízení byla výše provinění.

5

V tomto ohledu by například Mein Kampf či politický Islám měly být nikoli zakazovanou, ale co nejšířeji diskutovanou literaturou. Jen pokud mají lidé možnost seznámit se se skutečnými prameny totalitních režimů a ideologií, mají možnost zabránit jejich zakořenění či "nečekanému" návratu.

6

Být Židem v nacistickém Německu, káfirem ("nevěřícím v Proroka") ve fundamentálně islámské společnosti, etnickým Rusem v současné Ukrajině, odpůrcem nacistického odkazu v pobaltských zemích či svobodnou individualitou v současné Číně znamenalo a znamená jediné — být předmětem perzekuce až likvidace bez možnosti právního zastání. Na počátku všech těchto procesů byla eliminace dialogu a aktivizace přitakávačů. Není od věci připomenout jeden trefný internetem šířící se mem (má parafráze): Největší zločiny lidstva nebyly konány rukama neposlušných, vzdorovitých lidí, ale právě lidí velmi poslušných a konformních.

Komentáře

Comments powered by Disqus