Strašidlo solipsismu

Filosofií obchází strašidlo — strašidlo solipsismu. Ke svaté štvanici na námitku solipsismu spojit měli by se všichni filosofové… a vlastně všichni opravdoví myslitelé. Námitka solipsismu má výraznou tendenci dopadat na nebohé hlavy především fenomenologů a především v diskusích o vědomí. Na adresu těch, kteří tuto námitku vznáší, a ne až tak zřídka s povzneseným výrazem právě vyloženého trumfu, by se dalo říct snad něco ve smyslu "Bože, odpusť jim, neb nevědí, co činí". Nebýt tedy jistého rizika, že to skutečně vědí a dělají si z protistrany srandu tím, že záměrně argumentují jako hlupáci. To by si ale z filosofie dělali srandu, a to nelze tolerovat. Protože filosofie není sranda. A problém solipsismu je fakt vážná věc.

Jádrem problému je ono zmíněné vědomí. Konkrétněji naše vědomí vědomí. Většina lidí tak nějak tuší či ví, že nějaké to vědomí má. Umí si všimnout, že umí vnímat a prožívat. Prostě, o vědomí se dnes všeobecně ví. A filosofové jsou si jím již nějakou dobu jisti — nebo jej alespoň berou vážně.

Drobný problém tkví v tom, že přes obecně známý fakt existence vědomí nikdo pořádně — přeloženo: vůbec — neví, co vědomí je a jak vzniká.

Daleko větším problémem je, že tato záhadnost vědomí je zároveň v ostrém kontrastu s naprosto jistým poznatkem, že veškerý náš kontakt s okolím — se světem — probíhá výhradně v rámci vědomí. Tato myšlenka jen jinými slovy vystihuje význam pojmu vědomí a sama ještě není nijak děsivá. Děsivý je až její důsledek, s nímž se potýkal již Kant, totiž že o světě, který nám není dán skrze "funkci mysli", tedy v rámci vědomí, nemůžeme nic vědět. To však vede k fatální kolizi se vžitou představou, že (především ten "hmotný") svět je na vědomí nejenže nezávislý, ale zároveň je poznaným a zřejmým faktem. (Vznik této představy jsem popisoval např. zde, její chybnost pak podrobněji zde.)

BFU — běžný filosofický učenec — tak stojí před neřešitelným problémem. Na jedné straně má poznatek a prožitek vědomí a všemi jeho nutnými důsledky. Na straně druhé jej jímá svatá hrůza ze ztráty "konečného garanta" pravdivosti a objektivity — na individuálním vědomí nezávislého světa. Hrůza ze ztráty všemi ostatními lidmi, bytostmi a věcmi sdíleného, společného prostoru. Protože je pouze učencem běžným, domnívá se, že s přijetím důsledků prvotnosti vědomí se celý svět nutně "propadá do subjektivity" — a stává se pak pouze jakousi představou izolované, individuální mysli. Kdyby byl učencem o něco pokročilejším, všiml by si, že fundamentálně chybnou je spíše vžitá představa, že obsahy vědomí musí být pouze subjektivní. Všiml by si rovněž, že zkušenosti s "objektivitou, s existencí objektivních skutečností, on sám získal, plně "navzdory" onomu pomyslnému omezení v hranicích vlastního vědomí.

Je-li proto BFU postaven před myšlenku primární role vědomí, stává se, že jej přepadne posvátný filosofický děs. A protože tuší, že racionální argument zde příliš nepomůže, intuitivně volí osvědčenou únikovou strategii a zpod kabátu vytahuje bubáka — námitku solipsismu.

Pojem solipsismus vychází z latinského solus (sám) a ipse (já). Český ekvivalent by mohl být třeba "jásámismus". Nejde ani tolik o ten jásot, jako o filosofický postoj s východiskem zhruba následujícího ražení:

Celý svět, se všemi ostatními lidmi a bytostmi, je pouze projev mé vlastní mysli, mého vědomí. Jako takový buď vůbec neexistuje, a je proto pouze mým vlastním přeludem, nebo, existuje-li, nemohu jej nikdy poznat v jeho skutečné podobě.

Námitkou solipsismu druhému v podstatě říkáme: "Tvá filosofie znamená, že tvrdíš, že jsi izolován ve své vlastní mysli." Pro smutek světa se často domníváme, že taková námitka má smysl. A ona jej také má. Jenže jiný, než si myslíme. Jde o strašidlo, odhánějící všechny zúčastněné od hlubších úvah.

Hlavní chyba tkví v představě izolace. Vědomí, v němž jsme prý — uznáváme-li důsledně fakt jeho prvosti — "uvězněni", nám přece nikdy nebránilo a nebrání v práci s objektivními fakty, v poznávání světa, v komunikaci s druhými. Jistě, někdo může trpět úděsnou představou, že vědomí je vždy jen "subjektivní" a proto "izolované", že proto nemůže být základem pro formulaci "objektivních" poznatků, které je naopak nutné spatřovat v tom, co leží mimo jeho dosah. Pak by však sám měl nejprve — a především sám sobě — vysvětlit, jak se mu při formulaci těchto tezí o vědomí podařilo uniknout spárům jeho vlastního.

Pojem objektivity není v rozporu s poznatkem prvotnosti vědomí. Je naopak poukazem, že součástí naší zkušenosti, našich prožitků v oblasti "vlastního" vědomí jsou jevy, jichž sami nejsme původcem. Že s sebou naše vědomí nese obsah, na který sami nemáme žádný vliv — a proto je "objektivní", tedy nepodléhající vlivu "subjektu", za nějž se považujeme. V tomto "našem" vědomí se setkáváme s bytostmi, věcmi a vztahy, které jsme nestvořili, ani nevymysleli — "naše" vědomí není jen o tom, co "je naše", je v tomto ohledu striktně neosobní. Zároveň v něm s nimi obýváme společný prostor, sdílíme svou zkušenost — "naše" vědomí je v tomto ohledu zároveň sdílené s ostatními, je kolektivní.

Vraťme se však k našemu BFU. Je celkem značná šance, že výše uvedené prostě nechápe a námitku solipsismu míní i nadále zcela vážně. V takovém případě by si však náš BFU mohl uvědomit jiné důsledky pokládané námitky. I v případě, že zcela odhlédneme od výše popsané chyby, je námitka solipsismu buď stále chybná (byť nyní ze zcela jiného důvodu), zcela absurdní, nebo naprosto marná.

Situace s vážně míněným solipsismem se má asi následovně (pro jednoduchost předpokládáme, že mluvíme s člověkem, který sám vyznává nějakou filosofii, proti níž namítáme: "to je solipsismus!").

Položme si nejprve otázku: Je možné vůbec být solipsistou? Jak mohu ze své pozice význam toho pojmu naplnit? Mám-li být já sám tvůrcem celého mnou vnímaného světa, měl bych o této své činnosti alespoň vědět. Setkám-li se s něčím, co jsem buď sám nestvořil či nemohu silou vůle ovlivnit, znamená to, že do "mého" světa buď zasahuje cizí vůle, nebo některé jeho části tvořím nevědomě. V obou případech to znamená, že se samotné tvorby "svého světa" neúčastním. Je pak otázka, jaký rozsah pak připisuji "svému" . Zvláště protivné jsou pak případy, kdy se některé okolnosti "mého světa" protiví mé vlastní vůli — kdy se mi například nedaří protnout rovnoběžky, či bez úrazu prostoupit zdí. Přesto, že to skutečně chci.

Je celkem patrné, že bez extrémního pokřivení pojmů "já", "chtít" a "tvořit" musí končit pokus o dobrovolné přijetí solipsistické pozice jako neúspěšný. Případně komický. V každém případě silně arogantní. A to prostě nechcete.

Proto tvrdím: Solipsistou nelze být. Ani pokud jste BFU.

"Jsi solipsista!" tvrdí druhému tvrdošíjně (nějaký další) BFU. Vysílá svou námitku, aniž si uvědomuje, že pokud jeho diskusní partner na tuto námitku zaregistruje, či na ni dokonce odpoví, pak jednoduše nemůže být solipsistou, i kdyby to o sobě nakrásně sám tvrdil — pak by však nebyl žádný důvod tuto námitku klást! Pokud má BFU představu, že jde o námitku a že jí vyvolá u partnera jakoukoli odezvu, sám tím klade chybný, protože sporný argument.

Na tomto místě bychom mohli úvahu uzavřít s tím, že námitka solipsismu se prostě nevznáší. Nejen proto, že je filosoficky nemravná, ale především proto, že je prostě chybná. Rýpalové by však mohli přijít s tím, že jsme tím nepokryli všechny možnosti. Je tomu tak. K mé znalosti jsou ještě totiž dvě.

Připusťme možnost, že za aktem vůle a vyřčením námitky z úst BFU stojí ve skutečnosti jeho partner, který si tím z úst BFU sám klade námitku solipsismu. Tímto BFU může, alespoň v prvním přiblížení, zamezit chybnosti své námitky. Jeho námitka může mít smysl — avšak pouze v případě, že není jeho. Ihned je patrné, že taková varianta úvahy není ani tak chybnou, jako rovnou absurdní. Tuto konstrukci lze pochopitelně následovat dále a rozkrýt v ní mnoho dalších absurdních sporů. Tento úkol zde přenechávám laskavému čtenáři, má-li o to sám zájem.

Zvažme ještě poslední možnost: partner na námitku BFU neodpoví. Koneckonců, má-li BFU pravdu — a brání se možnosti, že je sám jen představou svého diskusního partnera — pak jeho partner ani odpovědět nesmí. Solipsista musí žít ve svém, izolovaném světě. BFU tak klade svou námitku, snad jako důkaz, že je pro (svou) pravdu ochoten vést se svým partnerem třeba i vyhrocený monolog. Že je plně způsobilým stát se ztělesněním — marnosti.

Už chápete, co provedete s filosofickou diskusí, vznesete-li námitku solipsismu? Zvláště, pokud ji míníte vážně?

Just don't do it.

— snílek

Komentáře

Comments powered by Disqus