Sejdeme se na druhé straně

/media/texts/sejdeme-se-na-druhe-strane/union-jack.png

Jsou volní. Překročili hranici. Směrem ke svobodě. Avšak tři a půl roku trvající britská anabáze, již jsme měli tu možnost sledovat, ukázala nám s dostatečnou razancí, že realita vystoupení z Evropského Svazu není jen tak. Že je draze vyvážena politickým i ekonomickým protivenstvím, brutálním mediálním nátlakem, a mezinárodním ponižováním — prostě příkladnou ochutnávkou "lásky", již Evropský Svaz chová ke svým milovaným poddaným. Hořká realita Brexitu neměla by nám však zakrýt jeho mnohem zásadnější nehmotný, symbolický aspekt — skutečnost dosažení nemožného a zapovězeného.

Na ten den před třemi roky si pamatuji velmi dobře. Ráno 24. června 2016 jsem se probudil, abych k nemalé radosti zjistil, že během středoletní, svatojánské noci stal se zázrak. Že dostal jsem k svátku Brexit.

Pamatuji si, že asi týden se mne držela taková ona spontánní radost, snad až euforie, kterou člověk zažívá při zvláštních životních a osudových událostech. I městský vzduch najednou voněl, chůze člověka nadnášela. Podivuhodně lehce se najednou i dýchalo.

Že je to jen pomíjivé, iracionální a ryze subjektivní opojení? To je samozřejmé. Stejně tak, jako to, že odpůrce Brexitu toho rána namísto euforie přikryla tlustá deka kocoviny. Pomíjivost, iracionalita ani subjektivita totiž nemohou snížit význam toho okamžiku. Milovníci svobody slavili. Milovníci totalitního superstátu truchlili.

Pro pochopení té mimořádnosti se na chvíli vraťme do Čech roku 2003. Shodou okolností rovněž vprostřed června konalo se referendum o vstupu do EU. Politický establishment byl jednoznačně pro, všechna hlavní média razila propagandu, že není přece co řešit. Průzkumy veřejného mínění jasně ukazovaly převahu nadšených čekatelů na status euroobčanů.

Lidé tehdy v referendu hlasovali v naprosté shodě s médii a politickou vůlí mocných. Chybějící diskuse toho, co pro nás bude členství v dalším ze socialistických svazů znamenat, a absolutní rezignace na vyváženost "kampaně" — jinými slovy: maximální manipulace občanem — byla pro média naprosto nezajímavým tématem. I proto, že se na té manipulaci sama podílela.

/media/texts/sejdeme-se-na-druhe-strane/mf-dnes-ano.jpg

Kupředu, levá! (2003)

Pamatuji si, že hlavní stránka MF-Dnes ke dni referenda přivodila mi konečné prozření ohledně role médií ve svobodné a demokratické společnosti. V tom absolutním despektu ke všem, kteří na členství ve Svazu hleděli kriticky — totiž realisticky — bylo obsaženo vše. Pro přemýšlivé to byl tehdy jen další důvod, proč vhodit tehdy do urny NE. Tato láska k demokracii se nám po třinácti (a dalších třech) letech opět v plné nahotě odkryla na příkladu Brexitu.

V těch ne tak dávných dobách — před patnácti, dvaceti lety — média i führeři demokracii milovali. Volba lidu byla svatá. Že to bylo vlastně jen naoko, jen proto, že se lid podařilo zmanipulovat tak, aby volil tak, jak se po něm chtělo, jsme mohli sledovat již při pokusu o konsolidaci moci EU skrze Evropskou ústavu. Když pokus o vytvoření superstátu demokratickou cestou selhal, protože referenda ve Francii a Holandsku neproběhla, jak měla a lidé v nich superstát odmítli, byla demokracie prostě odložena. 1

Z politiků a médií se stali skuteční hlídací psi demokracie. Demokracii pozorně hlídají a zajišťují, aby byla neškodná a nestála v cestě.

Naštěstí se občas stane chyba a demokracie dostane možnost skutečně zasáhnout do nejvyšších procesů řízení. Například chyba, jakou udělal David Cameron, když pod vidinou laciných politických bodů přislíbil Britům brexitové referendum.

Tuto chybu nezvrátila ani masivní nátlaková kampaň. Stejně, jako nám v roce 2003 hlídací psi lhali, že vstupujeme do ráje, v roce 2016 Britům lhali (a dále lžou), že s Brexitem otevírají brány samotného pekla.

Právě proto je pro nás — pro svobodomilné — Brexit svátkem. Nejenže v něm lidé v Británii většinově jednali neočekávaně, oficiálně "nedovoleným" způsobem, prostě "po svém", mediální propagandě i průzkumům veřejného mínění navzdory. Oni toto svoje rozhodnutí především potvrdili 2 — drtivým volebním vítězstvím "Johnsonových konzervativců" — i poté, co se brány pekla skutečně pootevřely a po tři roky jim jeho pohůnci předváděli svou lásku k demokracii.

Avšak nemylme se. Peklo se jen tak nevzdá. Ani — zvláště? — v případě, že se jeho stěny začínají drolit. K obrazu stávajících problémů Británie s výměnou obyvatelstva, islamizací, kolapsem práva a ztrátou mezinárodního vlivu a prestiže se zcela jistě přidají obrázky o těžkém údělu země, opustivší vřelou náruč Svazu.

Jejich smysl bude v jediném: V překrytí zásadního vítězství principu demokracie. Jakkoli trpkou a kompromisní a relativizující příchuť může toto vítězství při průchodu peklem nabýt, nesmíme zapomínat, že je stále vítězstvím prostých nad mocnými. A že na principy — a zvláště v okamžiku, kdy začínají fungovat v praxi — se nerezignuje. I kdyby hnáty chtěli nám (jim) zpřerážet.

Britové jsou první. Zbývá dalších dvacet sedm.

Sejdeme se na druhé straně.

— snílek

/media/texts/sejdeme-se-na-druhe-strane/eu-flag.jpg

Skutečná vlajka EU?

1

Analog Evropské ústavy v deskách s názvem Lisabonská smlouva byl schválen pro jistotu v samém jádru EU, v Evropské radě s tím, že členské země ji mají pouze ratifikovat. Naše domácí násilí několika politiků, psychiatrů a Ústavního soudu na prezidentovi Klausovi, který ji statečně, do poslední chvíle podepsat odmítal, bychom si měli uchovávat v živé paměti. Stejně jako Irský případ, kde se nepoučili a ratifikaci podmínili referendem — které pak kvůli tomu, že lidé opět rozhodli jinak, než měli, museli opakovat.

2

Výsledky britských parlamentních voleb z prosince 2019. Britové v nich jednoznačně ukázali, že původní výsledek referenda nebyl dán tím, že "hloupí a zmanipulovaní lidé prostě nevěděli, o čem hlasují". Po třech letech vysvětlování toho, co se stalo, přišli k volbám a své předchozí rozhodnutí potvrdili, nyní s jednoznačnou převahou. Naší pozornosti ohledně výsledků by nemělo uniknout, že výsledek "opozičních" Labouristů je dán kombinací britských zelených, ultralevice a stoupenců islámu. Jinak řečeno, "normální" Britové (původní obyvatelstvo bez specifické "zavazující" ideologie) naprosto drtivě hlasovali pro Torye (konzervativce).

Komentáře

Comments powered by Disqus