O Belzebubovi, kávě a sluníčku

Tak nám inaugurovali Belzebuba. Dalších pět let bude prezidentem naší země. A voda vře. Belzebub byl sice zvolen v regulérních volbách a tedy mnoha lidem zase až tolik nevadil, ale nějak se poslední dobou vžil zvyk vařit vodu vždy, když ty volby dopadnout jinak, než bych chtěl zrovna já a "naši". Vařila se, když si lidé odhlasovali Brexit ve Velké Británii, vaří se od zvolení Trumpa v USA a dnes ji ti, kteří se s novodobými "démony" neradi paktují, zase u nás vaří proto, že byl zvolen a do funkce jmenován Belzebub. Ten emocemi nasycený odpor a snad i zášť proti jednomu z "démonů" i proti lidem, co neumí "správně hlasovat", bych snad i pochopil. Nechápu něco jiného. Kde jsou dnes praví "kavárníci" a "sluníčkáři"?

Abyste mne nechápali špatně, musím hned na začátku uvést, že si tuto otázku kladu na základě pozorování zpoza mé sociální, síťové a mediální bubliny. Chci věřit tomu, že ti, které tak nějak postrádám, někde ještě existují. Jen prostě neslyším jejich hlas. A trochu se tomu divím. A vlastně nevím, jestli je to jen chyba — či vlastnost — té mojí bubliny, a nebo jestli jejich hlas skutečně nezaznívá a chybí.

O co mi jde, ptáte se?

Jako skoro pokaždé, o podstatu. Přece káva jemnější je piva a slunce svítí stejně na dobré i zlé.

Stále nějak žiji pod vlivem étosu, že zatímco po pivu člověk většinou otupuje a hrubne, pak s kávou získává jemnost, nadhled a jistou rezervovanost, schopnost povznést se nad "všední" záležitosti. Ke kávě rozhodně nepatří hrubost, vulgarita a vypjaté emocionální projevy.

Podobně pak člověk sluncem oděný zůstává milým, přejícím a zároveň spravedlivým vůči všem lidem, bez ohledu na jejich vzhled, postavení a prohřešky. To neznamená, že zlé podporuje v konání zla. Jen věří a jedná podle poznatku či, chcete-li, víry, že právě — a dost možná pouze — skrze poznání dobrého, setkání se s dobrým, se zlí mohou stát dobrými. Nebo alespoň lepšími. Je to tak trochu jako s požehnáním. Požehnání nemůže zlého podpořit v páchání zla, může jej však přivést k prohlédnutí a obrácení.

S oběma těmito principy — "kávou" a "sluncem" — se pojí jistá duchovní a mravní vyzrálost. A reprezentanty této vyzrálosti by, podle tohoto pojmosloví, měli být lidé dvou odpovídajících skupin s vžitým označením "kavárna" a "sluníčkáři".

Dnes však, nakolik mohu výhledem ze své bubliny posoudit, je situace poněkud zvláštní. Mám dojem, že dominantním jednáním lidí z oné "kavárny" — ať dle vlastního zařazení či dle ostatních — je vysílat na adresu Belzebuba afektované a hysterické reakce. Kritizovat každý jeho pohyb, jeho vzhled, způsob jeho mluvy, jeho stáří, jeho zdravotní stav. Vyčítají mu, že dělá to, co může, a že nedělá to, co nemusí. Nálepkují jeho i jeho příznivce. Způsobem, na který se často nezmůže ani ten chlemtač piva z pověstné "čtvrté cenové".

A podobný dojem mám ohledně "sluníčkářů". Má bublina rezonuje jejich odporem, znechucením a nenávistí vůči člověku — pardon, Belzebubovi. Své projevy často omezují na pěstění naděje na prezidentovu předčasnou rezignaci ze zdravotních důvodů, živí se vidinou a snad i přáním jeho brzké smrti. A pokud možno v bolestech.

Možná trochu přehnáním. Snažím se zkrátka vyjádřit, že mi tu něco chybí. Co to je?

Chybí mi hlas "kavárny", která je nad věcí a, vypůjčíme-li si opět přirovnání z Nového zákona, při pohledu na tlející mršinu umí prohlásit: "No, podívejte, jak krásné zuby to zvíře mělo!". Tu mršinu totiž, přátelé, vidí všichni. "Kavárník" je tu od toho, aby mírnil afekt skrze schopnost vidět to, co ostatní nevidí. Například to dobré na Belzebubovi. I on učinil v minulém funkčním období mnoho dobrého. Dnešní "kavárna" je k tomu ale, z nějakého důvodu, slepá. Namísto mírnění vášní je sama hystericky rozdmychává.

A také mi chybí hlas ryzích "sluníčkářů". Například takové ono laskavé "Kdo z vás je bez viny, ať první hodí kamenem!". Následované "A ty jdi a už nehřeš!". Nějak nevidím usmiřující hlas, připomínající, že všichni náležíme společné věci, společnému dílu, společné zemi. Že všichni máme často podobné chyby. A že pro všechny je tu stále naděje změnit se k lepšímu. I pro Belzebuba.

Že nevíte, jak na to? Dám vám, za sebe, příklad.

"Pane prezidente, přeji Vám ke vstupu to Vašeho druhého funkčního období mnoho zdaru a úspěchů. Přeji Vám, aby se Vám dařilo pokračovat v tom dobrém, co jste pro nás udělal, a stejně tak, aby se Vám dařilo vyvarovat se opakování či pokračování toho, co dobré nebylo. Přeji Vám úspěch při hledání smírčí cesty k diskusi s Vašimi kritiky. Přeji Vám pevného zdraví a klidné rozvahy. Přeji Vám, ať se Vám daří být dobrým reprezentantem naší země."

Třeba takto nějak.

Takovým přáním nijak neříkáte, že s Belzebubem ve všem souhlasíte, že ho v jeho akcích bezvýhradně podporujete. Vyjádříte tím však naději, že realitu, v níž prostě Belzebub je prezidentem naší země, je možné změnit k lepšímu. Ať kvůli němu a jeho kvalitám, či právě jemu a jeho přirozenosti navzdory. A to nejdůležitější je to, že takové přání není jen pro Belzebuba. Na jeho naplnění nemá zájem jen on, ale my všichni.

Asi se nabízí, že "hospoda" není takové ušlechtilosti schopna. Razit tuto cestu nadhledu a lidskosti by měla "kavárna" a "sluníčkáři". Jejich hlas však nějak zapadá, až si skoro říkám, že neexistují.

Proto tedy: Kavárno! Sluníčkáři! Existujete? No tak to toho!

— snílek

Komentáře

Comments powered by Disqus