Jednu z os genderové ideologie tvoří premisa, že neexistuje přirozený, resp. "objektivně daný", předpis role či funkce pohlaví ve společnosti. Pohlaví jsou si prý v tomto ohledu rovna a vžité představy o rozdílech mezi muži a ženami prý nejsou nic než sociální konstrukt — historicky vzniklé normy, které, především ženám, limitují možnosti svobodné společenské realizace. Mezi hlavní proklamované cíle genderového snažení tedy patří odstranění tohoto útlaku, této diskriminace na základě pohlaví. Tomuto cíli se říká rovnost příležitostí ("equality of oportunity").

Druhým ideálem, který by měl být dosažen zároveň s prvním, protože by měl být jeho kauzálním důsledkem, je odstranění nerovnosti ve výskytu pohlaví v jednotlivých oblastech společenského života, zvláště toho profesního. Tomuto cíli se říká rovnost zastoupení ("equality of outcome").

Rozsáhlé společenské studie, sledující míru "naplněnosti" těchto ideálů v jednotlivých zemích, však dospívají ke zvláštní skutečnosti. Totiž, že odstranění diskriminace "paradoxně" vede k větší nerovnosti zastoupení mezi muži a ženami. Čím "rovnější" příležitost, tím více se muži stávají Muži a ženy Ženami. A podle toho si svobodně, a jinak, vybírají — své zájmy, zaměstnání, zájmů, životní cíle.

Jinak řečeno, rovnost zastoupení se ukazuje jako neslučitelná s rovností příležitostí.

Číst dál…

Měsíce pořádně nezaprší. Sucho. Katastrofické prognózy, kam se podíváš. Dokonce nám kvůli tomu klimatu prý zdraží pivo! Prostě jsme prý v řiti, říkají nám vědci. A novináři.

A pak zrovna a právě v den stého výročí našeho státu od rána do večera prší. Mnohde spíše, pánové a dámy prominou, chčije. Někde i sněží. V den, kdy jeden malý národ slaví sté výročí jakés takés samostatné existence vlastní země, jež by podle mnohých vlastně neměla vůbec existovat. A že snad zrovna tenhle propršený den jenom odráží tu naši českou ubohost a důvod k pověstné "blbé náladě".

A jste si vůbec jisti, že by bez těch našich oslav vůbec takhle krásně pršelo? Že by vůbec spadlo těch pár kapek, na které prý čekáme celé měsíce a bez nichž nám prý zdraží pivo? Že by přišel tak roztomilý deštík, bez přívalů a povodní, jak se dnes prý bohužel děje, když už konečně, po dlouhém suchu, pršet začne?

Číst dál…

Objevil jsem kouzelný starý večerníček. Jmenuje se Indiánské rozprávky. Je krásně animovaný, je slovensky a je, překvapivě, o indiánech. Čtyřletý synek je z něj nadšený, oči vykoukat si může i jeho o tři roky mladší sestřička. Jako správný malý indián teď pochopitelně nutně potřebuje luk a šípy, na nohou nosí mokasíny a nenechá si vzít přesvědčení, že indiáni mluví slovensky. A mezi těmi rozličnými příběhy, jejichž hlavním hrdinou je malý indiánský chlapec Orlí pírko, je jeden zvlášť zajímavý. Jmenuje se Obr Sungu.

Číst dál…

Tak nám inaugurovali Belzebuba. Dalších pět let bude prezidentem naší země. A voda vře. Belzebub byl sice zvolen v regulérních volbách a tedy mnoha lidem zase až tolik nevadil, ale nějak se poslední dobou vžil zvyk vařit vodu vždy, když ty volby dopadnout jinak, než bych chtěl zrovna já a "naši". Vařila se, když si lidé odhlasovali Brexit ve Velké Británii, vaří se od zvolení Trumpa v USA a dnes ji ti, kteří se s novodobými "démony" neradi paktují, zase u nás vaří proto, že byl zvolen a do funkce jmenován Belzebub. Ten emocemi nasycený odpor a snad i zášť proti jednomu z "démonů" i proti lidem, co neumí "správně hlasovat", bych snad i pochopil. Nechápu něco jiného. Kde jsou dnes praví "kavárníci" a "sluníčkáři"?

Číst dál…

Clever Cogs, © Piyushgiri Revagar

Kdo si splete první knoflík, už se nikdy pořádně nezapne.
— Goethe

Mohou stroje myslet jako, či dokonce lépe než lidé? Soudobé populární přesvědčení je, že to již není otázka možnosti, ale pouze času. Názor, že stroje myslet nemohou a nikdy myslet nebudou, se dnes pomalu propadá do pomyslné oblasti dobou překonaných předsudků. Bližším rozborem této dnes populární teze však zjistíme, že věc není tak jednoduchá.

Číst dál…

Z dávné návštěvy londýnského muzea voskových figurín mi dodnes vystupuje jedna specifická zkušenost, či spíše jeden specifický pocit. Přestože byli všichni ti voskoví lidé vyhotoveni ve skutečné životní velikosti, vypadali takoví nějací malí. Podobný dojem mám i při pohledu na plastové figuríny, sloužící například k ukázce nabízeného zboží v obchodech s oblečením. Ony figuríny jsou sice v životní, "lidské" velikosti, přesto ve srovnání s "normálními" lidmi stejné velikosti vypadají tak nějak menší. Tomuto zvláštnímu a zároveň zcela konkrétnímu vjemu jsem nikdy nepřikládal větší důležitost. Sice jsem jej pokaždé zaznamenal, ale z nějakého důvodu mi asi nepřipadal zajímavým natolik, abych se jím zabýval blíže. Podstata této zvláštní zkušenosti se mi poodhalila teprve nedávno.

Číst dál…

K velké mé radosti vyšla tento měsíc v nakladatelství Malvern kniha, již považuji za jedno z nejhlubších duchovních děl 20. století. Jedná se o Meditace nad tarotem od neznámého autora — který je ale vlastně docela dobře znám, jmenuje se Valentin Tomberg, jen si přál vydat toto své dílo posmrtně a anonymně.

Kniha s podtitulem Cesta do nitra křesťanského hermetismu svého čtenáře v meditacích nad symbolikou dvaadvaceti karet velkých arkán marseilleského tarotu vede k realitám dvou zdánlivě rozporných oblastí — k realitě hermetismu a realitě křesťanského mystéria. Tarotové karty autor meditací neužívá k věštění či předpovídání. Symboliku tarotu, jehož původ je dodnes zakryt tajemstvím, bere jako prostředek ke kontemplaci rozmanitých aspektů duchovního — hermetického — rozměru světa a vztahu člověka s Bohem. Tarotová symbolika je autorovi hlubokou studnicí vztahů, čítankou, dovolující hledajícímu orientaci na poli celkové duchovní zkušenosti — od mystiky, přes gnosi a magii k hermetismu.

Číst dál…

V Íránu se 19. ledna zhroutila výšková budova. Údajně následkem požáru. Tato skutečnost je z hlediska historie architektury výškových budov zajímavá, jelikož v podstatě bezprecedentní. Jediným srovnatelným, "precedentem" úplného kolapsu výškové budovy následkem požáru jsou symetrické kolapsy tří newyorských mrakodrapů z 11. září 2001. Bližší pohled na aspekty aktuální íránské tragédie však s tímto jediným zmíněným precedentem vykazuje poměrně zarážející symbolickou souvislost — obě události mají stejný, či velmi podobný, symbolický rukopis.

Číst dál…

Tak si říkám, že by se měl státní svátek slavit i dneska. Neměl by se slavit vznik našeho (bývalého?) státu, ale skutečnost, že po "oslavách" z 28. stále nějaký ten stát, respektive státnost, máme.

Mělo by se slavit, že ti, které proti většinově zvolenému představiteli naší státnosti vědomě spojuje nenávist, nevědomě pak snad i nepochopení základních principů demokracie (či snad despekt vůči nim?), neměli o den dříve v rukou hořící louče nebo dokonce kalašnikovy.