Živí jsou větší

Z dávné návštěvy londýnského muzea voskových figurín mi dodnes vystupuje jedna specifická zkušenost, či spíše jeden specifický pocit. Přestože byli všichni ti voskoví lidé vyhotoveni ve skutečné životní velikosti, vypadali takoví nějací malí. Podobný dojem mám i při pohledu na plastové figuríny, sloužící například k ukázce nabízeného zboží v obchodech s oblečením. Ony figuríny jsou sice v životní, "lidské" velikosti, přesto ve srovnání s "normálními" lidmi stejné velikosti vypadají tak nějak menší. Tomuto zvláštnímu a zároveň zcela konkrétnímu vjemu jsem nikdy nepřikládal větší důležitost. Sice jsem jej pokaždé zaznamenal, ale z nějakého důvodu mi asi nepřipadal zajímavým natolik, abych se jím zabýval blíže. Podstata této zvláštní zkušenosti se mi poodhalila teprve nedávno.

Že je daný vjem spojen s docela důležitou skutečností bylo mi nově připomenuto skrze nevyhnutelný aspekt stáří — smrt. Pohled na tělo, s nímž již není dále spojena také "duše", naskýtá právě onen zvláštní pocit, že je nějaké menší, než když ještě bylo vnější schránkou živému člověku. Je mi jasné, že kdyby bylo provedeno fyzické měření, žádná změna velikosti by po úmrtí zjištěna nebyla. Přesto tu její vjem, v podobě zcela konkrétního prožitku, je.

Mohl bych předpokládat, že v případě onoho blízkého člověka, jehož jsem před smrtí vídal, existuje nějaké "normální" vysvětlení, spojené například se změnami na těle v posledních dnech života. Může být. Jenže tím nevysvětlím identický vjem v případě právě oněch voskových a plastových figurín. Skutečně, živí se jeví většími.

Jako racionální uchopení popsané zkušenosti se tak bezprostředně nabízí myšlenka, že náš celkový vjem živé — a nejen lidské — bytosti v sobě obsahuje složku smyslovou, fyzickou, ale pak také složku nadsmyslovou — nehmatatelnou, okem neviditelnou, přesto však bezprostředně, byť ne přímo uvědoměle, vnímanou. Píši náš celkový vjem, jelikož předpokládám, že tuto "schopnost" mají i další vnímaví lidé a nemám ji tedy pouze já.

Taková představa není v esoterních tradicích a naukách, zabývajících se nadsmyslovými prvky konstituce člověka, ničím neznámým. Dokonce i onen obecný pojem "duše" bývá blíže, specificky strukturován. Tak například (a nejen) anthroposofický pohled na člověka zahrnuje hned čtyři lidská "těla": tělo fyzické, minerálně-organické, smysly vnímatelné; tělo éterné neboli životní, tělo životních sil; tělo astrální neboli duševní; a , vlastní, nesmrtelný duchovní středobod člověka a jeho jedinečné identity. Každé z nich má v lidském fyzickém, duševním a duchovním životě člověka svůj význam a konkrétní funkci. Éterné tělo je "větší", než tělo fyzické, i přesto, že není běžnými smysly vidět. A tělo astrální je pak zase "větší" než tělo éterné. A podle (nejen) tohoto pohledu, v okamžiku smrti dochází právě k tomu, že se éterné tělo člověka, jeho životní tělo, oddělí od těla fyzického, od jeho hmotné schrány.

Zdá se tedy, že právě zmíněný zvláštní "dojem", onen "pocit" rozdílu velikostí, není nic jiného, než poukaz na nadsmyslový vjem té dimenze našeho lidství, již v běžném životě sice bezprostředně vnímáme, ale zároveň její existenci přehlížíme. Nevšímáme si jí nikoli proto, že by byl její vjem příliš jemným. Ani proto, že by byl příliš zvláštním. Nevnímáme ji naopak proto, že je její vjem — v našem prakticky výlučném žití mezi živými — naprosto běžným.

A tak je ona skutečnost, že živí jsou větší, tak dokonale skryta před našimi zraky ve své vlastní, každodenní samozřejmosti, že je někdy zapotřebí samotné smrti k tomu, abychom si jí všimli. Abychom jí, alespoň na chvilku, věnovali pozornost, nebo třeba několik myšlenek.

— snílek


5. července 2017 | Kategorie: Myšlenky | Štítky: Anthroposofie, Hermetismus


Komentáře