.. title: Střelci z Nagasaki — snová varování
.. date: 2020-05-29
.. tags: sen, myšlenka, společnost, etika, válka, odvaha
.. previewimage: /media/texts/strelci-z-nagasaki/nagasaki-1945.jpg

.. thumbnail:: /media/texts/strelci-z-nagasaki/nagasaki-1945.jpg
   :align: right
   :alt: Nagasaki, 1945

Nejzajímavější sny bývají ty, jež jako by se vůbec nevztahovaly k našemu
životu. Sny, které nedokážeme spojit s našimi všedními radostmi a starostmi.
Sny, které jako by patřily někomu jinému — a nám v nich byla pouze svěřena
"hlavní role".  Dva takové, velmi živé sny se mi během jedné noci zdály před
necelými dvěma roky.  Zapsal jsem si je, a občas přemýšlel nad jejich
významem.  Bylo mi zřejmé, že se vztahují k osobním výzvám v době plné
zásadních proměn.  Netušil jsem však, jak moc se jejich tíživý a naléhavý
obsah propije do reálií celosvětové společenské situace, kterou právě
prožíváme.

.. TEASER_END
.. contents:: Obsah

S ohledem na zkoušky, kterými dnes prochází společnosti na celém světě — a
zvláště celý okruh, kterému říkáme "západní cvilizace" — připadají mi oba sny
značně expresivní.  A protože myslím, že svým obsahem a symbolikou přesahují
rámec mé soukromé individuality, dávám je veřejně k dispozici a doplňuji
vlastní interpretací.


Nagasaki
========

Stojím na okraji jakési velké rokle nebo lomu.  Celá krajina je z čehosi, co
připomíná vatu.  Je bílá, snad lehce modro růžová, měkká a naprosto
*bezpečná*.  Do prostranství jakoby "odnikud" vstupují malé postavy.  Tak
trochu dětské, nevinné.  Každou chvilku se zjeví, jednou blíže, jednou dále.
Pak nemizí, zůstávají.  Nějak *vím*, že tihle "skřítci" jsou *andělé*.
Zároveň ale *vím*, že se nacházím v době zrodu *zkažených* andělů.  Všude
kolem je světlo.

*Střih.*

Jsem v úzké, jeskynní chodbě — uvnitř onoho "masivu z vaty".  Průchodem
pouštím dovnitř nějaké děti *a také* ty podivné skřítky — anděly.  Vypadá to,
jako bych byl jejich jakýmsi ochráncem, patronem *vůdcem* při cestě *někam* —
směrem do nitra toho měkkého světa.  Vše se děje zcela tiše, mlčky.  Všude
kolem je světlo.

*Střih.*

Ocitám se na jakési bledé, opět lehce modro-růžové, zcela vyprahlé pláni,
jejíž obzor lemují vrcholky hor.  Nezvládám se vzepřít proti gravitaci, nemohu
stát, sotva klečím, téměř ležím.  Chtěl bych něco říct, ale nejde to.  Ústa
mám plná nějakého smetí.  Ven z nich mi trčí opuchlý jazyk a nedovolí mi je
zavřít.  Je pokryt nějakými malými bílými kamínky.  Myslím, že jsou to moje
zuby.  Levou rukou se snažím jazyk otřít a něco říct.  Nejde to.  Nic mne
nebolí, nic necítím, ale *vím*, kde jsem.  Je to *Nagasaki*.

--------

*Probouzím se se ztuhlým krkem. Reflexním hmatem si jej uvolňuji a vzápětí
opět usínám. Přichází druhý sen.*


Střelci
=======

Vycházím z domu.  Kráčím noční krajinou, většinou po lesních štěrkových
cestách, až narazím na okraj nějaké vesnice.  Přede mnou stojí *nějaký* dům.

*Střih.*

Uvnitř toho domu se hraje *hra* se zbraněmi.  Střelnými.  Skutečnými.  Proti
několika dalším dvěma nebo třem mužům v tmavém oblečení, jejichž tváře
nevidím, hraji tuto podivnou *hru* na kočku a na myš.  Ta myš jsem já.
Úspěšně se schovávám, připadám si v bezpečí.  Muže, kteří mne hledají, mám na
mušce.  Ale nevystřelím.

*Střih.*

Domů se vracím opět lesem.  Cesta i krajina jsou nyní pokryty sněhem.  Vše
proběhne velmi rychle a já se ocitám před *svým vlastním* domem.  Zjišťuji, že
se nechtěně ocitám v té samé *hře*.  Kolem jsou *střelci*, chtějí mne zabít.
V dálce rozpoznávám několik *domácích* postav — žen v bílých sukních, — jež se
porůznu objevují a gesty a posunky mi ukazují pozice *lovců–střelců*.

*Zde sen končí. Probouzím se.*


Interpretace
============

**Sen** `Nagasaki`_ začíná v bezpečné krajině, která však již není "celá".
Prvek *rokle* či *lomu* odkazuje k tomu, že i navzdory své "měkkosti" se
krajina potkala se silami, schopnými ji rozrýt, rozervat, zlomit, přetvořit,
znetvořit.  Bezpečnost krajiny, plynoucí z její měkkosti, není samozřejmá —
již ona měkká poddajnost je cokoli jiného, jen ne schopnost odolávat vnějšímu
vlivu.

Do toho ve snu oplývám poznatkem o tom, že do této krajiny přicházejí "zkažení
andělé".  Bytosti zla, skryté v dětském, skřítkovském, andělském vzhledu.  Zlo
zahalené nevinností, zranitelností.  Vlci v rouše beránčím.

Do nitra krajiny — na místo, které je v rámci daného obrazu vrcholným symbolem
bezpečí — uvádím proud oněch "dětských" bytostí.  Nečiním mezi nimi rozdílu,
všechny je *vedu do bezpečí*.  Mám pocit, že jsem jejich zachránce, spasitel.

Tento snový "status" byl pro mne asi hlavní "interpretační záhadou".
Poukazuje snad na mesiášský komplex?  Jde o obraz jungovské *inflace vlastního
ega*?  A pokud je to jinak, čím jsem si tuto roli zasloužil?  Co to znamená?

Pak jsem pochopil, že jde o *obraz selhání*.  Do nitra krajiny, do bezpečí, do
nitra tohoto měkkého světa vedu *bez rozdílu všechny* — tedy včetně padlých
andělů.  Sice o jejich existenci vím, v zástupu bytostí se však ani nepokouším
je *rozlišit*.  A velmi pravděpodobně to ani *neumím*.  Každopádně o tom, i
sám před sebou, *mlčím*.  Problém tak zůstává skrytý, protože není vysloven,
artikulován, pojmenován — není *vyjeven*.  Vím o něm pouze já.  Jeho závažnost
je umocněna — protože překryta — pocitem velikosti poslání zachránce.  Ve
jménu dobra, s dojmem ušlechtilosti vlastní role pokládám základy budoucí
zkázy.

V třetím obraze snu stojím před následkem.  Hledím na rozlehlou rovinu, jejíž
vzdálený obzor lemují hory.  Horizont je hranicí krajiny, místem, kde "končí".
Krajina, na které se nacházím, není měkká ani bezpečná — není totiž *vůbec
žádná*.  Zbyla po ní pustá, nehostinná, smrtící pláň.  Vše co zde bylo, bylo
zničeno.

Opuchlý jazyk se zapíchanými zuby, nemožnost promluvit představují obraz
znetvoření *orgánu artikulace* Slova.  Té zkáze se dalo předejít.  Stačilo
včas otevřít ústa a promluvit.  Slovy problém uchopit, pojmenovat —
artikulovat.  A tedy — díky tomu — začít *rozlišovat*.  Dobré od zlého.
Ukolébán pozicí "vůdce" zůstal jsem pouze *němým* pozorovatelem.  A jako
Parsifal jsem svým mlčením promarnil šanci na záchranu.  Do nitra bezpečné
krajiny jsem rezignací na *artikulaci* problému — či alespoň na pokus o ni —
přivedl síly rozkladu.

Nyní, na oné pusté pláni, bych sice promluvit *chtěl*, ale nejde to.  Je to
již zbytečné.  Je *příliš pozdě*.  Orgán Slova je znetvořený.  Bezzubá ústa,
která nelze zavřít a nemají již schopnost kousat — čímkoli se prokousat —
kontrastující se zuby, obrácenými proti vlastnímu jazyku, orgánu artikulace.

Celý sen se odehrává za prosvětleného dne.  Poznatek o zkažených andělech a
vše prostupující světlo kontrastuje s naprostou neschopností či neochotou
rozlišovat — *vidět*.  Znalost problému kontrastuje s neschopností rozpoznat
jeho reálné projevy.  Jde o silný poukaz, že *o problémech je třeba mluvit* —
snažit se je popsat a pojmenovat i přesto, že nám nemusí být zjevnou jejich
přesná podoba ani příčina.  Alternativou je neschopnost rozeznat vlky v rouše
beránčím — i v nejjasnějším dni.

**Sen** `Střelci`_ sleduje podobnou osnovu, avšak výrazně přímočařeji.  Mimo
domov — v sousední vsi — se dostávám do situace, která je pro mne nebezpečná,
představuje ohrožení.  A pravděpodobně nejen pro mne.  Dostávám se do výhodné
pozice, z níž mohu problém — střelce usilující o můj život — eliminovat.
Volím však možnost nezasahovat.  *Raději na sebe neupozorňovat*, neprozrazovat
se, *neodhalovat svou pozici*.  Jinými slovy: s problémem se *odmítám
konfrontovat*.

Co se děje dále?  Mám za to, že nebezpečí pominulo, že jsem zdárně "unikl" a
vracím se domů.  Jenže *problém se vrací a tentokrát již zasahuje můj domov* —
mou vlastní vesnici.  Zde již nejde jen o mne, ale i o mé nejbližší, o
*samotný základ mého světa*.  Situace se opakuje.  Opět mám možnost problém
řešit, dokonce v tom nejsem sám, dostává se mi pomoci — jakési pobídky.

Jak *by* sen dopadl, *kdyby* neskončil, pochopitelně nevím.  Ani v jednom
případě však k rozhodnutí konat — aktivně se bránit, tedy vystřelit —
nedochází.

Sdělení je zde — alespoň pro mne — poměrně přímočaré: neřešíš-li *svůj*
problém "venku", budeš se s ním nakonec potýkat "doma".  Klíčové je zde ono
zájmeno *svůj*.  Všimneme si, že ten problém se střelci je zde *osobní*.
Nijak se — v rámci snu — netýká lidí v sousední vsi, nakonec ani lidí v té mé.
Jde o *můj* problém — protože jde o symbolický obraz *mého* rozhodování.  Že
jsou v důsledku postiženi lidé z mého okolí, je pak již jen důsledek — *mé
nečinnosti*.

Tento druhý sen se odehrává za temné noci.  Pokud mi byla v prvním snu známa
podstata problému — padlí andělé — zde je příčina celého dění zahalena
nevědomím.  Místo toho se ocitám — již v první z her — přímo v klíčové
problémové situaci.  Mám možnost problém vyřešit a jde jen o to překonám-li
*strach*.  Porozumění zde není podstatné — jak naznačuje i situování celého
snu do noci.  Podstatný je *čin*.  K tomu však nedojde, problém není řešen a
vrací se později, a v horší podobě.

**Společným tématem** obou snových příběhů je *destruktivní pasivita*, nebo,
jinak řečeno, fatální důsledky *nečinnosti*.  V obou snech čelím problému,
který si *velmi dobře uvědomuji*, avšak z nějakého důvodu jej neřeším.  V
závěru obou pak zakouším *následky vlastního selhání jednat*.

První sen zobrazuje selhávání snahy, ochoty *rozlišovat*, druhý nedostatek
*rozhodnosti a odvahy k boji*.


Poučení
=======

Mnozí vnímají, že přituhuje, že atmosféra houstne a "něco visí ve vzduchu".
Ve společenském vývoji posledních (desítek) let, zvláště pak v zemích na západ
od nás, lze toto "visící něco", tento "mlhavý mrak" vidět poměrně zřetelně.
Ať jde o migraci, gender, juvenilní justici, digitalizaci všech aspektů
života, nebo hit letošní sezóny `koronavirus </categories/covid-19.html>`__, —
ve všech, a mnoha dalších, případech je vysledovatelný jeden společný jev:

  Mediální obrazy o pomoci bližním, identitě, svobodě, bezpečnosti,
  spravedlnosti, efektivitě, ochraně zdraví, atd. zde zakrývají *systémový
  aspekt* směřující k opaku prezentovaného.  *Zlo je oznamováno jako dobro.*

Společnosti ochromené `kognitivní disonancí
<https://cs.wikipedia.org/wiki/Kognitivn%C3%AD_disonance>`__ jsou svědkem, jak
místo pomoci zbídačeným uprchlíkům zaplavují jejich země násilníci s
proti-lidskou ideologií, pohrdající nejen samotnou pomocí, ale rovnou vším,
čím jejich "zachránci" jsou.  Z ochrany "pohlavních menšin" se stává útok na
přirozenost, boj za "práva dětí" ústí v instalaci bezprecedentního systémového
násilí na dětech i rodičích.  Ve zdigitalizované společnosti přestává být
člověk schopen existence bez závislosti na strojích, robotech a neustálém
dohledu "systému" — bez nichž pomalu nedokáže s ostatními nejen obchodovat,
ale ani komunikovat.  Ochrana "veřejného zdraví", zdůvodněná systémově
falšovanými statistikami, které jediné dokáží vůbec "zviditelnit", "prodat"
záhadnou nemoc, pak ve skutečnosti vypadá jako skartace zbytků občanských
svobod a práv člověka suverénně rozhodovat o vlastním zdraví a o zdraví svých
dětí.

Sami sebe se ptáme: *Kam* až "to" může zajít?  *Kde* a *kdy* to skončí?  *Je*
to vůbec pravda?  A někdy si odpovídáme: To by přece *nešlo utajit*.  To by si
přece lidé *nenechali líbit*.  Nebo úplně jednoduše: Tomu já prostě *nevěřím*.

Mnozí z nás jsme pohlceni v paradoxu, v němž čím dál více *žijeme realitu
toho, co "by přece nešlo utajit"*, toho, co by *dnes přece nikdo nedovolil*.
A mnozí tuto realitu i její trendy vnímají, vidí její reálné nebezpečí, ale
*ze strachu* proti tomu nejenže nic nedělají, ale o problému *mlčí* či dokonce
o něm odmítají *vůbec přemýšlet*.

Pokud se ptáme, jak se mohlo stát, že kdysi před léty miliony lidí poslušně
nastoupily do dobytčáků a nechali se odvézt vstříc potupě a likvidaci,
ohlédněme se za letošním rokem a položme si otázku, jak se to vlastně stalo,
že si obyvatelé prakticky celé planety potupně — jako zločinci — zakryli
obličeje a poslušně uposlechli příkazu domácího vězení.  A to na základě
*záměrně, k tomu účelu změněných metodik, generujících falešné statistiky* —
jediný to způsob, jak udělat obraz "pandemie" uvěřitelným.

Pro mnohé je — v tom dobrém smyslu slova — obtížné připustit si, že by realita
mohla být nakolik "krutou a temnou", že je pro ně "lepší" problém raději
vytěsnit — nevidět.  Je rovněž pochopitelné, že se lidé bojí negativních
dopadů na svůj život, pokud o systémem a médii "vytěsněném" problému začnou
hovořit veřejně.  Zvláště, pokud se *jich netýká přímo*, kdy je "ještě daleko"
— když "probíhá v sousední vsi".  V obou těchto případech jsou *paralyzováni
strachem*.  Snad i oprávněným.  Zapomínají však na jedno:

  *Nejsou v tom sami.  Dohromady je nás obrovská spousta.  A každé vyřčené
  slovo, každý akt překonanáni strachu, je příkladem ostatním.  Každý
  odvážlivec spouští miniaturní lavinu.*

"Systém" to samozřejmě "ví" — a proto v rámci svých možností zavádí *cenzuru*
— aby zabránil veřejné artikulaci problému.  A případně tvrdší formy
ostrakizace — aby zabránil konrétním individuálním činům.

Tak tomu bylo vždy.  Dnešní frenetická akcelerace totalitních trendů všeho
druhu však jako by naznačovala, že se přece jen blížíme k nějaké formě
*kataklyzmatu*, *katarze* či *transformace*.  A na otázku, jak dopadneme,
pokud rezignujeme na *artikulaci* problémů a na *rozhodné činy* jsou, myslím,
odpovědí výše popsané sny.

Zvláště Nagasaki.

— snílek
