.. title: Strašidlo solipsismu .. author: Jan Janský .. date: 2019-05-12 .. tags: esej, filosofie, paradox, humor Filosofií obchází strašidlo — strašidlo solipsismu. Ke svaté štvanici na námitku solipsismu spojit měli by se všichni filosofové… a vlastně všichni opravdoví myslitelé. Námitka solipsismu má výraznou tendenci dopadat na nebohé hlavy především fenomenologů a především v diskusích o vědomí. Na adresu těch, kteří tuto námitku vznáší, a ne až tak zřídka s povzneseným výrazem právě vyloženého trumfu, by se dalo říct snad něco ve smyslu "Bože, odpusť jim, neb nevědí, co činí". Nebýt tedy jistého rizika, že to skutečně vědí a dělají si z protistrany srandu tím, že záměrně argumentují jako hlupáci. To by si ale z filosofie dělali srandu, a to nelze tolerovat. Protože filosofie není sranda. A problém solipsismu je fakt vážná věc. .. TEASER_END Jádrem problému je ono zmíněné vědomí. Konkrétněji naše *vědomí* vědomí. Většina lidí tak nějak tuší či ví, že nějaké to vědomí má. Umí si všimnout, že umí vnímat a prožívat. Prostě, o vědomí se dnes všeobecně ví. A filosofové jsou si jím již nějakou dobu jisti — nebo jej alespoň berou vážně. Drobný problém tkví v tom, že přes obecně známý fakt *existence* vědomí nikdo pořádně — přeloženo: *vůbec* — neví, co vědomí *je* a jak *vzniká*. Daleko větším problémem je, že tato záhadnost vědomí je zároveň v ostrém kontrastu s naprosto jistým poznatkem, že veškerý náš kontakt s okolím — se světem — probíhá *výhradně* v rámci vědomí. Tato myšlenka jen jinými slovy vystihuje význam pojmu *vědomí* a sama ještě není nijak děsivá. Děsivý je až její důsledek, s nímž se potýkal již Kant, totiž že o světě, který nám není dán skrze "funkci mysli", tedy v rámci vědomí, nemůžeme *nic* vědět. To však vede k fatální kolizi se vžitou představou, že (především ten "hmotný") svět je na vědomí nejenže nezávislý, ale zároveň je poznaným a zřejmým faktem. (Vznik této představy jsem popisoval např. `zde `__, její chybnost pak podrobněji `zde `__.) `BFU `__ — běžný filosofický učenec — tak stojí před neřešitelným problémem. Na jedné straně má poznatek a prožitek vědomí a všemi jeho nutnými důsledky. Na straně druhé jej jímá svatá hrůza ze ztráty "konečného garanta" pravdivosti a objektivity — na individuálním vědomí nezávislého světa. Hrůza ze ztráty všemi ostatními lidmi, bytostmi a věcmi sdíleného, společného prostoru. Protože je pouze učencem běžným, domnívá se, že s přijetím důsledků prvotnosti vědomí se celý svět nutně "propadá do subjektivity" — a stává se pak pouze jakousi představou izolované, individuální mysli. Kdyby byl učencem o něco pokročilejším, všiml by si, že fundamentálně chybnou je spíše vžitá představa, že obsahy vědomí musí být pouze subjektivní. Všiml by si rovněž, že zkušenosti s "objektivitou, s existencí objektivních skutečností, on sám získal, a plně "navzdory" onomu pomyslnému omezení, v hranicích vlastního vědomí. Je-li proto BFU postaven před myšlenku primární role vědomí, stává se, že jej přepadne posvátný filosofický děs. A protože tuší, že racionální argument zde příliš nepomůže, intuitivně volí osvědčenou únikovou strategii a zpod kabátu vytahuje bubáka — *námitku solipsismu*. Pojem *solipsismus* vychází z latinského *solus* (sám) a *ipse* (já). Český ekvivalent by mohl být třeba "jásámismus". Nejde ani tolik o ten jásot, jako o filosofický postoj s východiskem zhruba následujícího ražení: Celý svět, se všemi ostatními lidmi a bytostmi, je pouze projev mé vlastní mysli, mého vědomí. Jako takový buď vůbec neexistuje, a je proto pouze mým vlastním přeludem, nebo, existuje-li, nemohu jej nikdy poznat v jeho skutečné podobě. Námitkou solipsismu druhému v podstatě říkáme: "Tvá filosofie znamená, že tvrdíš, že jsi izolován ve své vlastní mysli." Pro smutek světa se často domníváme, že taková námitka má smysl. A ona jej také má. Jenže jiný, než si myslíme. Jde o strašidlo, odhánějící všechny zúčastněné od hlubších úvah. Hlavní chyba tkví v představě *izolace*. Vědomí, v němž jsme prý — uznáváme-li důsledně *fakt* jeho prvosti — "uvězněni", nám přece nikdy nebránilo a nebrání v práci s objektivními fakty, v poznávání světa, v komunikaci s druhými. Jistě, někdo může trpět úděsnou představou, že vědomí je vždy jen "subjektivní" a proto "izolované", že proto nemůže být základem pro formulaci "objektivních" poznatků, které je naopak nutné spatřovat v tom, co leží *mimo* jeho dosah. Pak by však sám měl nejprve — a především sám sobě — vysvětlit, jak se mu při formulaci těchto tezí o vědomí podařilo uniknout spárům jeho vlastního. Pojem objektivity není v rozporu s poznatkem prvotnosti vědomí. Je naopak poukazem, že součástí naší zkušenosti, našich prožitků v oblasti "vlastního" vědomí jsou jevy, jichž sami *nejsme původcem*. Že s sebou naše vědomí nese obsah, na který sami nemáme *žádný* vliv — a proto je "objektivní", tedy nepodléhající vlivu "subjektu", za nějž se považujeme. V tomto "našem" vědomí se setkáváme s bytostmi, věcmi a vztahy, které jsme nestvořili, ani nevymysleli — "naše" vědomí není jen o tom, co "je naše", je v tomto ohledu striktně *neosobní*. Zároveň v něm s nimi obýváme společný prostor, sdílíme svou zkušenost — "naše" vědomí je v tomto ohledu zároveň *sdílené* s ostatními, je *kolektivní*. Vraťme se však k našemu BFU. Je celkem značná šance, že výše uvedené prostě nechápe a námitku solipsismu míní i nadále zcela vážně. V takovém případě by si však náš BFU mohl uvědomit jiné důsledky pokládané námitky. I v případě, že zcela odhlédneme od výše popsané chyby, je námitka solipsismu buď stále *chybná* (byť nyní ze zcela jiného důvodu), zcela *absurdní*, nebo naprosto *marná*. Situace s vážně míněným solipsismem se má asi následovně (pro jednoduchost předpokládáme, že mluvíme s člověkem, který sám vyznává nějakou filosofii, proti níž namítáme: "to je solipsismus!"). Položme si nejprve otázku: Je možné vůbec *být solipsistou*? Jak mohu ze své pozice význam toho pojmu naplnit? Mám-li být *já sám* tvůrcem celého mnou vnímaného světa, měl bych o této své činnosti alespoň *vědět*. Setkám-li se s něčím, co jsem buď sám nestvořil či nemohu silou vůle ovlivnit, znamená to, že do "mého" světa buď zasahuje cizí vůle, nebo některé jeho části tvořím nevědomě. V obou případech to znamená, že se samotné tvorby "svého světa" neúčastním. Je pak otázka, jaký rozsah pak připisuji "svému" *Já*. Zvláště protivné jsou pak případy, kdy se některé okolnosti "mého světa" protiví mé vlastní vůli — kdy se mi například nedaří protnout rovnoběžky, či bez úrazu prostoupit zdí. Přesto, že to *skutečně chci*. Je celkem patrné, že bez extrémního pokřivení pojmů "já", "chtít" a "tvořit" musí končit pokus o dobrovolné přijetí solipsistické pozice jako neúspěšný. Případně komický. V každém případě silně arogantní. A to prostě nechcete. Proto tvrdím: Solipsistou nelze být. Ani pokud jste BFU. *"Jsi solipsista!"* tvrdí druhému tvrdošíjně (nějaký další) BFU. Vysílá svou námitku, aniž si uvědomuje, že pokud jeho diskusní partner na tuto námitku zaregistruje, či na ni dokonce odpoví, pak jednoduše *nemůže* být solipsistou, i kdyby to o sobě nakrásně sám tvrdil — pak by však nebyl žádný důvod tuto námitku klást! Pokud má BFU představu, že jde o námitku a že jí vyvolá u partnera jakoukoli odezvu, sám tím klade *chybný*, protože *sporný* argument. Na tomto místě bychom mohli úvahu uzavřít s tím, že námitka solipsismu se prostě nevznáší. Nejen proto, že je filosoficky nemravná, ale především proto, že je prostě chybná. Rýpalové by však mohli přijít s tím, že jsme tím nepokryli všechny možnosti. Je tomu tak. K mé znalosti jsou ještě totiž dvě. Připusťme možnost, že za aktem vůle a vyřčením námitky z úst BFU stojí ve skutečnosti jeho partner, který si tím z úst BFU sám klade námitku solipsismu. Tímto BFU může, alespoň v prvním přiblížení, zamezit chybnosti své námitky. Jeho námitka *může* mít smysl — avšak pouze v případě, že *není jeho*. Ihned je patrné, že taková varianta úvahy není ani tak chybnou, jako rovnou *absurdní*. Tuto konstrukci lze pochopitelně následovat dále a rozkrýt v ní mnoho dalších absurdních sporů. Tento úkol zde přenechávám laskavému čtenáři, má-li o to sám zájem. Zvažme ještě poslední možnost: partner na námitku BFU neodpoví. Koneckonců, má-li BFU pravdu — a brání se možnosti, že je sám jen představou svého diskusního partnera — pak jeho partner ani odpovědět *nesmí*. Solipsista musí žít ve svém, izolovaném světě. BFU tak klade svou námitku, snad jako důkaz, že je pro (svou) pravdu ochoten vést se svým partnerem třeba i vyhrocený monolog. Že je plně způsobilým stát se ztělesněním — *marnosti*. Už chápete, co provedete s filosofickou diskusí, vznesete-li *námitku solipsismu*? Zvláště, pokud ji míníte *vážně*? *Just don't do it.* — snílek