.. title: Malá fenomenologie cenzury .. author: Jan Janský .. date: 2022-04-04 .. tags: esej, myšlenka, filosofie, svoboda, etika, cenzura Jako stepní požár se mezi lidmi šíří bludy. Jsou prý vysoce nakažlivé, rezistence populace mizivá. Moudrý bratr Režim proto spěchá na pomoc a z upřímné starosti o své poddané zavádí přísná hygienická…, pardon, informační opatření. Všechny bludné myšlenky jsou pod hrozbou trestního postihu s okamžitou platností zapovězeny, média je šířící vypnuta a všichni bludonosiči povoláni k zodpovědnosti před tajnou, kárnou ideovou komisi. A nebo mají, alespoň, v utajovaných databázích Režimu černý puntík. Zarytí heretici jsou, samozřejmě, neodkladně a bez zbytečných právních formalit vydáni spravedlnosti — davu. Jsme prý ve válce, žádající si rázných a nepopulárních rozhodnutí, k nimž se sahá jen v nejkrajnější nouzi. Jsou však činěna z nutnosti a dobré vůle, pro dobro všech. Tedy téměř. Je to, samozřejmě, lež. Smyslem *cenzury*, zákazu a *perzekuce Slova*, není ochrana — před zlými či nepravdivými myšlenkami a informacemi. Dobro a pravda se s cenzurou zcela míjí. Středobodem jejího smyslu je moc. Cíle má primárně tři: *zardousit dialog*, ztížit *hledání pravdy* a efektivněji *aktivizovat a fanatizovat dav.* .. TEASER_END .. contents:: Obsah Zkusme nyní pohlédnout na jev *cenzury* "fenomenologickým" pohledem. Tedy, pokusme se odkrýt jeho mechaniku a smysl již z toho, co v sobě sám nabízí a toho, co nám skýtá naše vlastní zkušenost. Cenzura a veřejné mínění ======================== Bez ohledu na rozsah a míru brutality s jakou je cenzura zavedena, jde z pozice Režimu vždy o jasný signál: Občané, komunikujete a přemýšlíte způsobem, který se nám, Režimu nelíbí. A protože tato vaše komunikace nám, Režimu, narušuje řídící procesy, není z naší pozice přípustná. Vaše způsoby jsou proto nyní zakázány, vaše myšlenky budou vypnuty, vymazány, potrestány. *Nepřipustíme, abyste žili ve světě, který můžete ovlivňovat.* Mnohé, Režimu poslušné autority volání po novém *statu quo* ochotně vyslyší — zakazují, vypínají a mažou. Nepohodlné myšlenky a informace mizí z veřejného prostoru a z okruhu. Stávají se *hůře dostupnými*. Z obecného hlediska cenzura *není populárním krokem*. Ve společnosti, v níž má svoboda slova stále alespoň minimální hodnotu, oslabuje a diskredituje autoritu Režimu. [#]_ Důvodů je hned několik: - Většina lidí — i těch, kteří režimní cenzuru schvalují — tuší, že Režim nechce dovolit, aby lidé žili a přemýšleli tak, jak *sami* uznají za vhodné. Snaží se jim *vnutit* jeden dovolený pohled. I mezi fanatickými stoupenci režimní cenzury je jen málo těch, kteří vám osobně do očí řeknou: "Je dobře, že ti konečně zavřeli hubu!" - Cenzura je znakem *slabosti* moci, *obavy* Režimu z nevhodného společenského vývoje. - Cenzura je znakem *neúspěchu* režimu, který není schopen — navzdory prakticky neomezeným zdrojům — získat veřejné mínění na "svoji stranu", v dostatečné míře přesvědčit lidi o tom, co je "zjevně správné". Možné důvody k tomu jsou dva, oba negativní: - Režim je zcela *neschopný*; - Režim potřebuje občanům snáze, tzn. ideálně bez jakéhokoli odporu, *lhát*. - Historická zkušenost nám dokladuje, že cenzura je jedním z hlavních znaků nesvobodných, totalitních režimů. V některých případech následovala po zavedení cenzury další, hlubší krize — válka, genocida. Prakticky ve všech případech však následovalo cenzuru — dříve či později — *zhroucení Režimu*. Zamysleme se nyní, jakým způsobem ovlivní zavedení cenzury veřejné mínění. Z hlediska pravdivosti a správnosti "agendy" jsou ve společnosti v zásadě tři skupiny lidí (jde samozřejmě o zjednodušení, ale domnívám se, že funkční): - *přitakávači* — ti kteří jsou přesvědčeni, že pozice Režimu je pravdivá či správná, přijímají jeho pozici; - *odmítači* — ti kteří jsou přesvědčení, že Režim klame či jedná nesprávně a jeho pozici odmítají; - *nerozhodnutí* — ti, kteří nejsou zatím rozhodnuti, buď proto, že své vidění problému teprve formují, či jsou k němu lhostejní, protože je nezajímá. *Přitakávače* Režim na svou stranu nezíská, jelikož je na své straně již má. Naopak riskuje, že díky svému zásahu se svobodomyslnější část z nich (byť malá) začne zajímat o cenzurované názory a informace. *Odmítače* svojí cenzurou utvrdí v jejich přesvědčení. Paradoxně jim ještě posílí víru ve správnost jejich postojů, svou cenzurou navíc oficiálně vytváří politický disent. Z hlediska veřejného mínění *ani u jedné z těchto skupin Režim cenzurou nic nezíská.* Může tedy být tedy cílem mínění a postoj *nerozhodnutých*? Může Režim ty, kteří si, navzdory ze všech "velkých" médií se valící propagandě, uchovali od věci svůj odstup, dostat na svou stranu tím, že jim omezí dostupnost alternativního zpravodajství a možnost diskuse nekonformních názorových postojů? Očekává, že si ti nelhostejní z nerozhodnutých nevšimnou, že jsou manipulováni k přijetí pouze jedné pravdy a jediné správné cesty? Asi těžko. Závěr je v tomto ohledu zřejmý: *Z hlediska podpory ve veřejném mínění nemá cenzura smysl, jelikož její efekt je negativní — Režimu na autoritě u lidí v celku nepřidá, ale ubere.* Smysl a cíl =========== Proč má tedy pro Režim cenzura smysl? Čeho jejím prostřednictvím může dosáhnout a k jakému cíli? Domnívám se, že *reálný* smysl cenzury je v zásadě trojí: #. *zardoušení dialogu* zákazem plurality názoru; #. *získání času* oddálením doby potřebné k odhalení režimních lží; #. *aktivizace a fanatizace davu* přitakávačů; Zavedením cenzury dává Režim společnosti poměrně jasnou informaci o tom, co je dovolený a co nedovolený názor. Přeloženo do praxe: kdo veřejně prezentuje nedovolený názor, bude mít problém — malý, větší, případně "likvidační". Protože o problémy stojí málokdo, efekt je jasný. Hlavní média, která dříve, ve výjimečných světlých chvilkách, snad i dovolovala střet odlišných názorů, prezentují nově společnosti ještě uniformnější verzi "reality". Mezi zvanými hosty už jsou jen *přitakávači*. Z veřejných diskusích za články na iDěsech a Hovínkách houfně mizí *odmítači*, kteří pochopili, že diskuse byla Režimem zakázána a přesouvají se do "ilegality" na "soukromé" či "tajné" komunikační kanály. Z veřejného prostoru tak *mizí kritické názorové střety* — ten nejlepší indikátor, že "věc" není tak jednoduchá, jak ji dovoluje prezentovat Režim. *Dialog byl zardoušen.* Přestože, jak jsme nahlédli výše, nemůže Režim cenzurou získat další stoupence, *získá čas*. Likvidací dialogu a omezením nepohodlných informačních kanálů — zákazem, výmazem, vypnutím, perzekucí a likvidací jejich provozovatelů, atd. — totiž *ztíží výměnu a dostupnost informací*. Nejen pro všeobecnou veřejnost, ale pro *odmítače* samotné začne být komplikovanější získat "alternativní" informace. Ztíží a zpomalí se proces srovnávání a ověřování — *zpomalí se proces odkrývání skutečné pravdy*. [#]_ Eliminace dialogu a minimalizace propagace nedovolených — protože režimní propagandu *relativizujících* — skutečností dává Režimu nové, dříve nedostupné možnosti. Aniž by narazil na větší "odpor", *může nyní ve své propagandě ještě přitvrdit* a dovolit si to, co by v případě volné výměny názorů nebylo možné. Tvrdší rétorikou může dále aktivizovat a *fanatizovat přitakávače*, což je nyní snazší, protože Režimem "prezentovanou realitu" již nemá kdo kontrolovat a konfrontovat — *odmítači* v této fázi již z větší části vyklidili pole, či z něj byli vyklizeni. Je to, domnívám se, tato "aktivizační" a "fanatizační" fáze, která je pro Režim klíčová, jelikož zde se nabízí největší prostor a možnost převést perzekuční praxi na společnost. Z režimní strany totiž stačí "jen naznačit", že aktivita *přitakávačů*, kteří *odmítačům* "zatopí", nejenže nebude předmětem trestu, ale bude naopak oceněna. Škála davového aktivismu pak závisí na stavu společnosti a může začínat např. svévolným vypínáním nepohodlných webů a končit např. beztrestnou fyzickou likvidací nepohodlných lidí. Tento poslední — *aktivizační* — aspekt cenzury je klíčový pro Režimem řízený přechod od demokratické k fašistické společnosti. Modus operandi — destrukce práva ================================ Tím se dostáváme k reflexi dvou způsobů, jakými je cenzura z hlediska režimu realizována a které oba v principu vedou k *destrukci práva* a ustavení totalitní společnosti — ať již *toto* byl jeden cílů cenzury či *jen* její nutný důsledek. Jelikož jedním ze smyslů cenzury je eliminace dialogu, Režim potřebuje zavést takové procesy, aby v maximální možné míře *vyloučil možnost věcného přezkumu cenzurních zákroků*. Jinými slovy, Režim má maximální snahu zamezit s ohledem na cenzurní praktiky *věcným soudním řízením* — což by byly exemplární případy právě takových dialogů, které mají být ze společnosti vymýceny, protože by při nich docházelo k odhalování skutečné podstaty věcí. Z hlediska práva má proto Režim dvě možnosti. #. provést cenzuru *nepřímo*, ilegálně, bez ohledu k platnému právu; #. provést cenzuru *přímo* na základě zákona, který však umožňuje vyhnout se věcnému soudnímu přezkumu. *První* možnost znamená pro režim spolehnout se na samostatnou práci druhých — na aktivismus *přitakávačů* a slabost a autocenzuru *odmítačů*. Režim, nejčastěji s podporou médií a "spřátelených" tajných služeb, vymezí "nepřítele" a "nedovolené" myšlenky (dezinformace), jejichž šíření sice — zatím — není v rozporu se zákonem, jejichž cenzura je však státem požadována a podporována. Reálnou cenzuru vykonají svévolně a de facto *v rozporu se zákonem* oddaní *přitakávači* — jednotlivé redakce, provozovatelé hostingových služeb. Poškození se v některých těchto případech mohou *formálně* bránit žalobami (s jakým možným výsledkem, zvláště v případě *přitakávajících* soudců, to nechám na uvážení laskavému čtenáři). [#]_ *Druhou* možností je cenzurovat na základě takových *zákonů, které umožní zakazovat a případně stíhat šíření nedovolených myšlenek, aniž by byla dovolena obhajoba skrze jejich věcné projednání*. Jinými slovy, Režim *zakáže* debatu na celé téma, resp. nařídí, jakým způsobem je o něm možné veřejně *beztrestně* hovořit. Před soudem se v takovém případě nemohou provinilci hájit *argumentací pravdivosti či správnosti* šířených myšlenek — jediné, o čem soud rozhoduje a co může být předmětem jejich obhajoby, je *míra provinění*. [#]_ V obou případech potřebuje Režim *pokřivit a znectít právo*. Buď tím, že jej sám demonstrativně *nerespektuje* a cenzuru provádí *nelegálně* — bezostyšně a nepostižitelně. Nebo v legislativním procesu prosadí *deformaci* práva do takové formy, aby se procesy perzekuční praxe — omezování a ukládání trestů — mohly vyhnout diskusi o *s-právnosti*, *o-pravdovosti*, *s-pravedlivosti*, a především **pravdivosti**. Zavedením cenzury Režim svým občanům sděluje, že *právo již neslouží k jejich ochraně*. Buď totiž není s to zabránit Režimu ve svévolné, *protiprávní* perzekuci "nepohodlných", nebo se stalo jeho prodlouženou rukou, zakazující a stíhající už *samotnou diskusi o tom, co je správné a pravdivé*. I proto je cenzura pro nastupující totalitní Režim vhodným prvním "lakmusovým papírkem". Prověří jak vliv režimních médií na potenciální aktivismus *přitakávačů*, umožňující situaci dále eskalovat v zájmu Režimu, tak odvahu, informační schopnosti a odpor *odmítačů*, a nakonec také pozice *nerozhodnutých*. Je indikátorem tvárnosti společnosti k Režimním cílům. Gradace — stupně cenzury ======================== V závislosti na míře zasahování Režimu do svobody sdílení a zpracovávání informací lze rozlišit tři úrovně — či druhy — cenzury. Je důležité mít o nich povědomí, jelikož zvláště dnešní mladá generace si pod pojmem "cenzura" obvykle představí jen její první úroveň. #. Zákaz *publikace*: Režim zakazuje *veřejné šíření* závadných myšlenek, není dovoleno o nich *veřejně* psát a mluvit. #. Zákaz *čtení*: Režim zakazuje *soukromé sledování* závadných myšlenek, není dovoleno o nich sbírat informace, sledovat nedovolené informační zdroje. #. Zákaz *mlčení*: Režim *nedovoluje pasivitu* (ignoraci) a požaduje na občanovi projev aktivního souhlasu s *povinnými* myšlenkami. První stupeň cenzury cílí na eliminaci dialogu, vyloučení některých témat z veřejné diskuse. Nijak však neomezuje soukromou aktivitu jedinců — nehlídá je individuálně, "pouze" jim nedovoluje veřejné projevy. V druhém stupni již Režim zakazuje individuální zjišťování nedovolených informací. Obdobou dřívějšího poslouchání "štvavých vysílaček" je dnes sledování přístupu na "zakázané" internetové kanály. Automaticky se jí rozumí studium zapovězených témat — velmi často právě materiálů minulých totalitních režimů. [#]_ Ve třetím stupni jde o nucenou "převýchovu" lidského jednání. Kdo aktivně sám nejedná tak, jak Režim káže, bude mít problém. Pokud nyní v naší zemi a v prostoru kdysi relativně svobodné Evropy vidíme realizaci prvního stupně cenzury, měli bychom hledět k zemím, jako je např. Čína, kde je již v plném běhu úroveň druhá a třetí. Mezi první a druhou úrovní totiž není až tak velký skok. Všimněme si rovněž, že druhá a zvláště pak třetí úroveň reprezentují jeden ze základních pilířů systému *sociálního kreditu*. V něm již nejde primárně o eliminaci veřejného dialogu a aktivizaci *přitakávačů*. To je fáze, která již musí být splněna. Systém sociálního kreditu je možný až jako následek úspěšné aktivizace a velkého množství *přitakávačů*. Ti musí být v porovnání s *odmítači* natolik početní a silní, aby se Režim při vynucování *povinného smýšlení a jednání* mohl spolehnout na jejich součinnost a podporu a neohrozil svou mocenskou pozici již zcela nezastíranou perzekucí *odmítačů*, případně *nerozhodnutých*. [#]_ Proč propaganda a cenzura nakonec selhávají? ============================================ Na závěr si zkusme odpovědět na následující otázku: Proč Režimu — ať již tomu "našemu" domácímu, "bruselskému" či třeba robustnímu Čínskému — *nestačí* k dosažení potřebných cílů jeho *vlastní propaganda*, na níž má v kooperaci s hlavními médii *prakticky neomezené zdroje*, a nakonec si *musí* vypomáhat cenzurou? Odpověď na ni je v zásadě jednoduchá: je to o *kvalitě informací*. A kvalita informací se odvíjí od *kvality jejích poslů* — od jejich inteligence, kompetencí, rozhledu a nasazení. Chce-li Režim manipulovat lidi tupou a lživou propagandou, jen velmi těžko k takovému úkolu povolá inteligentní, sečtělé a mravně ukotvené lidi s nadhledem — pokud takové *vůbec* najde. Naopak, pro tento účel potřebuje armádu nadšených, ale obecně hloupých a tvárných lidí, kteří se především *nebudou ptát* — nebudou *zakládat dialog*. Armáda dostupných "režimních poslů" je — zvláště s téměř neomezenými prostředky, jež má od Režimu a jemu posluhujících hlavních médií k dispozici — jistě schopná *zahltit* veřejný prostor propagandou. Ta však není s to obstát před jednoduchou, věcnou kritikou, protože je, úměrně "důležitosti" agendy a jejích "poslů", *zřetelně hloupá, klamná a nemravná*. Proto Režim, je-li jeho obava ze selhání aktivizace potřebných mas kritická, nakonec sahá po cenzuře — protože *musí*. Kvalita informací se však neodvíjí jen od "kvality poslů". Ač se to zdá paradoxní, z dlouhodobého hlediska je *nejefektivnější propagandou pravda*. Ta totiž nepotřebuje s časem žádné další prostředky a poměrně snadno a ráda se ukazuje v případě, že *existuje dialog*. Umožňuje budovat autoritu *moci stojící na respektu* — k upřímnosti, správnosti, pravdivosti. A nepotřebuje cenzuru. Oproti tomu *lež je možné udržovat pouze silou*, která i s těmi nejlepšími a nejkvalitnějšími "posly", bude mít tendenci s postupem času narůstat. Lež prostě *má* krátké nohy. Proto propaganda v konečném důsledku — pokud lidé nezapomenou! — selhává. Sáhne-li proto Režim k cenzuře, je to signál, že jeho moc není schopna se, navzdory masivní propagandě, obhájit v dialogu. Je to znamení, že Režim hodlá k dosažení svých cílů bezostyšně a beztrestně lhát. Proto i cenzura, nakonec, selhává. A nakonec, existence cenzury svědčí ještě o jednom, možná tom nejdůležitěším. Totiž, že obyčejným lidem na pravdě stále záleží a že *tato jejich afinita k pravdě, bez ohledu na jejich počet, děsí Režim natolik, že se obává dovolit jim jen onu možnost ji nezávisle a "bez dozoru" hledat*. Alespoň v tomto vidím jistou naději… — snílek ----- .. [#] *Autoritu* zde chápu jakožto *individuální respekt* ve smyslu *důvěry* a *správnosti* — tzn. ve smyslu *mravním*. Autoritou v tomto smyslu je pro nás takový člověk či instituce, jichž si vážíme pro možnost věřit jejich slovům a následovat jejich činy. Tzn. primárním kritériem autority je zde individuální vjem "oprávněnosti", "správnosti" a "pravdivosti". Autoritu následujeme proto, že *sami chceme*, nikoli proto, že nás k tomu *donutí*. Význam "autority" u totalitních ("autoritářských" režimů) je v tomto ohledu obecně posunutý (převrácený), protože se jí často míní *donucovací moc*. Z individuálního hlediska zřejmé, že ten, kdo nás nutí konat proti naší vůli, nemůže pro nás být *mravní autoritou*. .. [#] Nejde totiž jen o to, že *odmítači* prostě Režimu a hlavním médiím nevěří, protože *ví*, že klamou. Problém je v tom, že pro funkční orientaci není důležité jen poznat *lež* či *klam*, ale také mít alespoň představu, jaká je *skutečnost* a *pravda*. .. [#] Toto je druh cenzury, který je aplikován dnes v naší zemi vůči tzv. "dezinformačním" webům. .. [#] Exemplárním příkladem tohoto druhu cenzury je např. u nás asi nejznámější genocida 20. století. Mnozí z lidí, kteří se zabývali její analýzou a dobrali se nepohodlných skutečností a otázek, stanuli s nálepkou "popíračů" před soudy. Pokud se tak stalo v zemích, kde bylo toto téma oficiálním tabu (tzn. nebyla o něm dovolená veřejná diskuse a dovolen byl pouze jediný názor) — a do této kategorie patří i ČR — nebylo dovoleno řešit otázku, zda mají dotyční pravdu, a tudíž by neměli být stíháni, či zda (záměrně) klamou a zaslouží trest. Jediným předmětem soudního řízení byla výše provinění. .. [#] V tomto ohledu by například *Mein Kampf* či *politický Islám* měly být nikoli zakazovanou, ale co nejšířeji diskutovanou literaturou. Jen pokud mají lidé možnost seznámit se se skutečnými prameny totalitních režimů a ideologií, mají možnost zabránit jejich zakořenění či "nečekanému" návratu. .. [#] Být Židem v nacistickém Německu, káfirem ("nevěřícím v Proroka") ve fundamentálně islámské společnosti, etnickým Rusem v současné Ukrajině, odpůrcem nacistického odkazu v pobaltských zemích či svobodnou individualitou v současné Číně znamenalo a znamená jediné — být předmětem perzekuce až likvidace bez možnosti *právního* zastání. Na počátku všech těchto procesů byla eliminace dialogu a aktivizace *přitakávačů*. Není od věci připomenout jeden trefný internetem šířící se mem (má parafráze): *Největší zločiny lidstva nebyly konány rukama neposlušných, vzdorovitých lidí, ale právě lidí velmi poslušných a konformních.*