22. únor — den evropských hodnot

Přátelé,

navrhuji dnešní datum, 22. únor, ustavit Dnem evropských hodnot. Je tomu právě rok, co události na Ukrajině povahu takzvaných evropských hodnot vykreslily s jasností, která nebude v blízké budoucnosti jen tak překonána. 21. února 2014 vyvrcholil majdanský protest dohodou mezi prezidentem a zástupci opozice. Pod touto dohodou jsou jako zprostředkovatelé, a tedy garanti, podepsáni též zástupci ze tří zemí Evropy, tedy Evropské unie. Zhruba řečeno, výměnnou za ukončení protestů a vyklizení obsazených budov se prezident Janukovyč (resp. ukrajinská vláda) zavázali přijmout změnu ústavy, propustit zatčené protestující a připravit předčasné volby — a hlavní kroky byly v tomto ohledu v ukrajinské Radě odhlasovány ještě tentýž den.

Přestože byla dohoda v podstatě kompletní kapitulací stávajícího režimu a vítězstvím opozice, ukrajinští nacisté, především členové Pravého sektoru, na kompromis nepřistoupili. A skutečně zde stojím za termínem nacisté, jelikož ti, kdož si pod kritérii etnické příslušnosti, rodného jazyka či názorového postoje, osobují možnost ty, kteří danými kritérii neprojdou, zbít, vyhnat či zabít, a navíc se hrdě zdobí nacistickou symbolikou, nejsou nacionalisté, ale z definice nacisté.

22. února tak nacisté realizovali v Kyjevě státní převrat. Ozbrojený a násilný státní převrat se vším, co k němu patří. Přijatá dohoda nevydržela ani jeden den. Proti samopalům v ukrajinském parlamentu se nebouřila ani ukrajinská opozice, ani Evropa. Pobouření v Evropě nevzbudily ani první kroky nové ukrajinské vlády, která za přítomnosti samopalů v budově parlamentu přijala "rasové" zákony, zakazující používat v zemi ruského jazyka dala odhlasovat zrušení jazykového zákona, ustavujícího ruštinu jako druhý úřední jazyk vedle ukrajinštiny. Pozdvižení nevyvolal ani zákaz ruských médií a současně probíhající čistky v médiích místních, která bylo nutno zbavit všech kritiků nového režimu. Pozdější vytvoření ukrajinského Ministerstva informační politiky, přezdívaného i místními jako "Ministerstvo pravdy", snad nepotřebuje komentáře.

22. února 2014 evropské hodnoty mlčely. Ekonomické a politické zájmy evropských a jiných zahraničních "elit" (USA) byly nadřazeny demokracii, právu, obyčejné lidské důstojnosti, pravdě a především platnosti daného slova.

Revoluční nacistické opojení se pak v bojůvkách z Kyjeva rychle šířilo do zbytku země. Kdo neskáče je Moskal! Sláva Ukrajině, smrt nepřátelům! Rusové na nože! A Evropa? Gratuluje nové Ukrajině k demokratické reformě... Do ulic ukrajinských měst se konečně, po tak dlouhé době čekání, mohly opět navrátit pochodňové průvody s podobiznami velkého ukrajinského vlastence — Štěpána Bandery.

Problémem tomuto nadšení byly pochopitelně regiony, kde se banderovštinou nemluví — jihovýchod země a, především, Krym. Je skoro až zrůdně pochopitelné, že jestliže mohl být násilný převrat oligarchů a nacistů považován za legitimní a demokratický, byly ze strany Evropy a USA označeny spontánní reakce lidí — referenda na Krymu a na Donbasu — za nelegitimní a nedemokratické. Je až orwellovským paradoxem, že to, co je svou formou tím nejdemokratičtějším možným procesem — referendum — je označeno za nedemokratický či, slovy kyjevské junty, za teroristický čin.

Tím, že 22. února Evropa mlčela a následně posvětila pochod nacistických bojůvek směrem na Krym, tím dala jednoznačně lidem na Krymu najevo, že se musí své budoucnosti chopit sami — což učinili březnovým referendem o secesi z Ukrajiny a žádostí o připojení k Ruské federaci. Ať si to přiznáme či nikoli, bylo to mlčení Západu a jeho podpora těm nejzrůdnějším projevům nelidství, jež byly hlavními příčinami návratu Krymu k Rusku. Svým jednáním tak Evropa Krym de-facto darovala Rusku.

Tím, že Evropa mlčela i nadále, tím, že se nepostavila na stranu obyvatel na východě Ukrajiny v době, kdy se oprávněně báli o svou budoucnost a v rychlosti o ni bojovali alespoň tou jedinou možným cestou, která jim po demokratickém způsobu zbývala — vyjádřením svého hlasu v referendu, — tím dala Evropa Kyjevu jasně najevo: "dělejte si, co uznáte za vhodné". A kyjevská junta se podle toho zařídila. Dle výše uvedených kritérií jsou podle ní všichni ti, kteří jsou odlišného názoru či etnické příslušnosti, nepřáteli státu — dnešními slovy "teroristé". S teroristy se principiálně nejedná a není tedy nutné brát ohled na jejich stanoviska. Teroristy je přece možné, a nutné, bez milosti eliminovat, zabít. A protože bylo kyjevské juntě z pozice Evropy a USA dáno na vědomí, že Západ stojí na jejich straně, vyhlásili začátek operace proti terorismu — a poslali na teroristy, tedy bouřící se obyvatele východu země, tanky. Svým mlčením se tak Evropa — svou tichou podporou nacistické juntě a svými sobeckými zájmy — stala jedním z viníků současné války. Není to ani tak válka občanská, jako spíše boj obyčejných lidí, kteří se nechtějí nechat vyhladit, proti nacistickému živlu a bezohledným ekonomickým zájmům jeho podpůrců. Je to boj člověka proti temným a rozkladným silám, které svým sevřením uchvátily větší část územního celku, který byl předtím ukrajinským státem.

Klíčovou otázkou tedy není, jak může někdo schvalovat připojení Krymu k Rusku či ruskou podporu povstalcům na východě Ukrajiny. Klíčová otázka zní, jakým právem můžeme upírat těmto lidem právo na demokratické sebeurčení a, to hlavně, právo na život. A pro odpověď na tuto otázku je lhostejno, zda povstalce ekonomicky či vojensky podporuje Rusko — měli bychom se ptát, proč nemají též naši podporu.

Proto bychom neměli na 22. únor zapomenout. Pokud je možné v rámci nedávných událostí najít příklad skýtající možnost smysluplné sebereflexe, docela dobře k němu poslouží právě toto datum. Nabízejí se pochopitelně mnohé historické paralely — kdy ekonomický a mocenský zájem převládl nad lidstvím a kdy byly tichou tolerancí posvěceny, a tím do světa vypuštěny, ty nejhorší formy nelidství.

Nechť se nám tedy 22. únor stane dnem připomenutí oněch evropských hodnot a dnem zamyšlení se nad tím, čeho jsme dnes účastni. Nezapomínejme na to, že to, co se děje, nebude zapomenuto, a na viníky a pohůnky současných zvěrstev, i fanatické stoupence současné ukrajinské junty, dopadne, dříve či později, ruka spravedlnosti.

— snílek


22. února 2015 | Kategorie: Glosy | Štítky: Etika, Politika, Společnost


Komentáře